Veronika Kašáková: Říkám si, kde bych byla, kdyby mě někdo tak miloval jako já svého syna

Celým jménem Veronika Sovadina Kašáková je česká modelka a finalistka České Miss roku 2014. S bratrem vyrůstali v dětském domově, o čemž napsala také autobiografickou knihu Zpověď holky z děcáku. Její ani ne tříletý syn trpí vzácnou dědičnou metabolickou vadou, má nemoc zvanou fenylketonurie. Pro Veroniku to znamená hlídat mu přísně jídelníček, aby nedošlo k poškození mozku. Od jeho narození se pořádně nevyspala. K tomu má pracovní povinnosti ve své nadaci - dvakrát týdně jezdí z Chomutova do Prahy. Potkaly jsme se na rozhovoru před křtem kalendáře, který nafotily známé osobnosti s dětmi z dětských domovů na podporu Nadačního fondu Veroniky Kašákové.

Sama jste vyrůstala v dětském domově, dá se nazvat skutečným domovem?

Těžko říct, ale určitě je pro děti místem bezpečí. Alespoň já jsem se tam cítila jako doma. Všichni jsme byli na jedné lodi, všechny jsme byly odložené děti, za nimiž rodiče chodí jenom na návštěvu nebo vůbec, takže jsem rozhodně cítila, že tam patřím.

Změnil se ve vašem životě význam slova domov s odstupem času?

Pro mě to zpětně bylo rozhodně lepší v dětském domově než u rodičů. Teď už to není o místě, cítím se doma se svými kluky, se svým mužem a synem, a to může být kdekoliv.

Máte k vašemu dětskému domovu, kde jste vyrůstala, ještě pořád nějaké pouto?

No jistě. Zásadní pouto je, že moje hlavní paní vychovatelka Hanička tam stále působí, i když má teď kvůli zdravotním komplikacím roční pauzu. Celou dobu k ní jezdím na návštěvu, jako bych jela domů za svojí maminkou.

Jak váš pohled na dětské domovy změnilo vaše mateřství, pokud tedy vůbec…

Rozhodně! Poznala jsem, co jsou mateřské pudy. Je to něco tak silného a krásného, prostě na tom člověk jede jako na nějaké droze. Jsem šťastná máma a každý večer za to děkuju bohu. Vlastně mi až teď došlo, o co všechno jsou děti v dětských domovech ochuzeny. Všechny ty večery v náručí, objetí, pohádky… Najednou přišla fakt lítost, přestože to slovo nemám ráda. Takže když teď ty maličké vidím, bolí mě z toho u srdce mnohem víc než dřív. Uvědomuju si také, o co všechno jsem byla ochuzená já, a říkám si, kde bych byla, kdyby mě někdo takhle miloval. Můj syn má obrovské štěstí.

(Rozhovor s Veronikou Kašákovou o tom, proč skončila v dětském domově)

Kdy jste začala uvažovat o tom, že budete jednou máma? Snila jste o tom už v domově?

Víte co, já byla v domově velmi rozhozený mladý člověk, takže jsem se potřebovala nejdřív srovnat sama se sebou a dohnat to, co všichni prožili už v pubertě. Až když jsem později poznala svého budoucího manžela a začali jsme spolu žít, tak to přišlo. Chtěla jsem rodit ve třiceti a nakonec se mi to povedlo v jednatřiceti, takže to bylo jako podle nějakého mého vnitřního plánu.

Jaká jste máma?

V mateřství jde o opětovanou lásku mezi vámi a dítětem, kterou člověk z dětského domova nezná. Poprvé mu někdo řekne, že ho miluje, až třeba v pubertě. A já to svému synovi opakuju od narození. Věděla jsem, že budu skvělá máma, byla to jedna z věcí, o kterých jsem nepochybovala, ačkoliv teď mám pocit, že vím úplné prd o tom, jak vychovávat dítě. Ale stejně mě ta láska překvapila, jak vás pohltí a už nikdy nezmizí. Až si někdy říkám, že chudák moje máma se o tu dokonalou lásku ochudila.

A co vás mateřství zatím nejvíc naučilo?

Opravdu mám pocit, že spíš děti učí nás než my je. Je legrační, jak si to dopředu představujete a jak je to pak ve skutečnosti úplně jiné. Také čtu různé knihy o výchově, ale ta je především o obrovské trpělivosti. Snažím se se svým synem hodně diskutovat. Třeba naposledy jsem s ním debatovala půl hodiny o čištění zubů. Je to pro mě přijatelnější, než abych ho donutila násilím nebo na něj křičela. Můj otec na mě pořád křičel, nesnáším to.

Vašemu synovi zjistili vzácnou nemoc. Vy byste ráda druhé dítě, nebojíte se, že by ji mohlo mít také?

Riziko prý je takových 20 až 25 procent. Ale je zde možnost se tomu vyhnout umělým oplodněním, kdy vyjmou zdravé spermie a spojí je se zdravým vajíčkem. Nejspíš se tedy budeme ubírat tímhle směrem.

Omezila jste na mateřské práci nebo něco jiného?

V podstatě pracuju nadále pro nadaci a také mám stále nějaké reklamní focení. Dvakrát týdně jezdím z Chomutova do Prahy, což je opravdu náročné. Omezila jsem jógu, kterou mám ráda, ale teď chodí Matyášek na tři hodinky do školky, tak už je to zase o něco lepší.

Napadá mě, jak to dělá ve školce s jídlem?

On tam moc nejí, protože se nají doma a za ty tři hodiny má maximálně nějakou svačinku, což je většinou chlebík, který mu namažu, a na oběd už je doma.

Co byste chtěla svému synovi předat. Určitě nad tím přemýšlíte, když vám toho asi rodiče moc nedali.

Nejdůležitější je pro mě dát mu dobrý vzor. Přijde mi, že děti hodně zrcadlí, co doma vidí. Takže se snažím být prostě dobrým člověkem a on se snad přidá.

Myslím, že se snažíte skvěle, navíc se věnujete záslužné činnosti a založila jste Nadační fond Veroniky Kašákové, který podporuje děti v dětských domovech tak, aby pak mohly žít plnohodnotný život. S přípravou na běžnou realitu a opuštěním domovů jim pomáhají takzvaní průvodci. Měla jste ve svém dětském domově také nějakého průvodce, který vám pomáhal?

Měla jsem obrovské štěstí, že jsem v sedmnácti poznala část rodiny z máminy strany, díky soutěži krásy, které jsem se zúčastnila. Přečetli si to v novinách a kontaktovali mě. Jedna slečna z rodiny se stala zároveň mou kamarádkou a shodou okolností byla i terapeutkou. Začala se mnou otevírat traumata z dětství a já na to slyšela. Najednou jsem byla schopná pojmenovávat věci, které se staly, když mi byly čtyři roky, a pracovat na sobě. Byl to pro mě takový ozdravný proces, protože jsem poprvé pocítila, že za to, co se mi stalo, nemůžu. A tohle mě pak v životě formovalo, dost mě to ovlivnilo. Ty hovory vedeme vlastně dodneška.

V 19 letech jste dětský domov definitivně opustila, vzpomenete si, co pro vás bylo po odchodu nejtěžší?

Asi ten pocit, že jste na všechno sama. Byla jsem stále v kolektivu dětí a najednou se člověk ocitne v nějakém bytě, je tam ticho a on musí být jen sám se sebou, na což není vůbec zvyklý. Měla jsem z toho vyloženě panický strach. Ale časem se to zlomilo a dnes už si umím užít, když jsem doma sama.

A jak se změnily dětské domovy od té doby, co jste tam byla vy?

Já pocházím z domova, kde jsme všichni nosili stejné oblečení a měli jsme velkou třídu, velkou jídelnu, velkou hernu. Dneska se to posunulo k menším skupinkám, kde je, myslím, tak šest až osm dětí na dvě tety, které se střídají. Mají tam kuchyň a děti si vaří o víkendu.

To za vás nebylo?

Nebylo. My seděli v jídelně a jídlo nahoru jezdilo výtahem už připravené na talíři. Do kuchyně jsme nesměli. Já jsem třeba strašně dlouho nevěděla, že existuje chleba vcelku nebo že se jídlo vaří a jak se dostane na talíř. Až mě jednou vzala teta z domova k sobě domů, to mi mohlo být tak sedm, a já byla hrozně překvapená.

Co by se podle vás mělo v dětských domovech ještě zlepšit?

Je potřeba, aby byl dostatek kvalitních pěstounů, kteří mají supervizi a umí pracovat s traumatizovavou osobou. Dokud to nebude, je potřeba psychologická pomoc pro každé dítě, které je v dětském domově.