Článek
Jak vypadá nezištná pomoc, to rozhodně ví Vendula Pizingerová a její nadace Kapka naděje. Za 25 let svého působení financovala nákup více než 500 lékařských přístrojů, realizovala přes 200 projektů v oblasti psychosociální péče a podpořila tři vědecké výzkumy v oboru hematologie a onkologie. Celkově tak pomohla částkou více než 200 milionů korun. A teď se rozhodla, že sbalí celé rodiny, naloží je do letadla a odveze do luxusního, pětihvězdičkového hotelu Turquoise v Turecku, aby si užily klid a pohodu.
Psychika je důležitá
V říjnu letošního roku měl slavnostní premiéru dokumentární film, který Kapka naděje natočila ve spolupráci s Českou televizí. Jmenuje se Co je ti? Nic. a ukazuje alarmující stav dětské psychiatrie v Česku. Film režiséra Jiřího Podlipného upozorňuje mimo jiné na to, že péče o duši je stejně důležitá jako péče o tělo, zvlášť když tělo chřadne pod náporem nemoci.
A protože pohladit po duši nepotřebují jen děti, ale i dospělí, nadace pozvala na rekondiční pobyt celé rodiny. Vždyť i rodiče těžce nemocných dětí potřebují vypnout a odpočinout si od stresu minulých let, kdy společně bojovali o každý nový den. Jak a kde takový nápad vznikl?
Slovo dalo slovo…
Vendula Pizingerová byla v hotelu Turquoise loni a dala se zde do řeči s generálním manažerem Hakanem Duranem. Slovo dalo slovo a dohoda zněla jasně: Příští rok se tu uskuteční rekondiční pobyt pro děti po leukemii a jejich rodiny. A tak se rozjel organizační kolotoč, který ve spolupráci s cestovní kanceláří Blue Style vyústil v letošní první ročník pobytu. „Jsme moc rádi, že jsme mohli přispět alespoň kapkou k tomu, aby ti, kdo to potřebují nejvíc, zažili na chvíli pocity pohody a rodinného štěstí,“ usmívá se Lenka Pátek, obchodní ředitelka Blue Style.
Jaký mají takové akce smysl? „Cílem rekondičních pobytů, kam jezdí pacienti i s rodiči a sourozenci, je v bezpečném prostředí získat sebedůvěru a vrátit se zpět (a pro některé dokonce poprvé) do běžného prostředí, do normálního životního rytmu,“ vysvětluje profesor Petr Sedláček, dětský onkolog, jenž většinu dětí, které letěly do Turecka, léčil. Pobytu se zúčastnil osobně a byla s ním i zdravotní sestra. Dodávali tak rodičům i dětem potřebnou jistotu, že je v případě nutnosti po ruce odborná lékařská pomoc.
Příběhy plné síly a naděje
Rodin se sešlo v Turecku hned několik a mnohdy nebylo na první pohled znát, čím si prošly. Samantě byly dva roky, když jí byla leukemie diagnostikována poprvé. Její typ nemoci je léčitelný pouze transplantací. Prošla tedy čtyřmi bloky chemoterapie a následovala první transplantace kostní dřeně. Jenže jednoho dne začala zvracet a dostala horečky – nemoc se vrátila.
Následovala druhá transplantace – a k té vedla velmi těžká cesta. „Byl problém sehnat dárce. Tehdy nám pomáhala hledat i Vendula. Šlo nám o čas. Víte, že je to jediná šance na záchranu života vašeho dítěte. A když se dárce našel, byl to nejhezčí den mého života a nikdy na něj nezapomenu. Dárkyně se našla až v Británii,“ říká Žaneta, maminka Samanty a dalších dvou dívek. „Bylo to hodně náročné období. Moje další dcery za námi po transplantaci nemohly jezdit celé dva měsíce. Takže Samanta neviděla sestry dlouho, já jsem je vídala jen na ubytovně večer, když malá spala.“
A jak se jim v Turecku líbí? „Samanta poprvé letěla letadlem, byla u moře, je to skvělé! I pro mě to je doslova vymodlená dovolená,“ usmívá se maminka Žaneta. A třebaže si Samanta po nemoci nese celoživotní následky, radost ze života jí to rozhodně nebere.
Stejně jako Adélce, které bylo deset, když jí nemoc diagnostikovali. S leukemií bojovala pět let a letos v září se konečně vrátila do školy. I ona má bohužel následky. „Je velmi vyhublá, má nekrózu (odumření živých tkání, pozn. red.) v kotníku a na 15 let nevypadá,“ popisuje její maminka Lucie.
Příští rok ve stejnou dobu
A jak je s průběhem akce spokojená duše celého projektu? „Bylo to skvělé, nechce se nám domů. A pan ředitel na slavnostní večeři, kam pozval všechny naše děti i rodiče, slíbil, že příští rok to pro nás udělá znovu. Takže za rok jedeme zas!“ neskrývala radost Vendula Pizingerová. Možná se z podzimního rekondičního pobytu stane tradice, která pomůže i dalším rodinám trochu se po dlouhé době bezmoci a trápení nadechnout a bezstarostně si užít pár dní v přímořském ráji.
