Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pracovala na vysokých manažerských pozicích v mezinárodních firmách. Když se jí ale narodil syn s postižením, musela od základu změnit priority. Dnes Lenka Helena Koenigsmark radí ženám, jak se lépe uplatnit na trhu práce, obhájit si svá práva i naučit se víc si věřit.
Sama nemá vůbec lehký život, ale našla si čas i na pomoc těm, kdo ji opravdu potřebují, a založila spolek Dobrodějna. Proč vlastně vznikl? A co jí v životě přijde ze všeho nejdůležitější? I o tom jsme si povídaly. A věřte, v mnohém byl tenhle rozhovor hodně očistný a velmi inspirativní.
Věnujete se podpoře žen. Co jim dle vašeho názoru u nás nejvíc chybí a s čím se nejčastěji potýkají?
Je to především sebevědomí. Odmalička posloucháme: seď v koutě, buď hodná, holky nezlobí, nikam se necpi. I proto je pro mnohé těžké se v dospělosti prosadit. Podceňujeme se – často jen my samy, protože okolí nám i fandí, ale my máme v hlavě: nejsem dost dobrá, ještě bych se měla snažit víc, pracovat tvrději. A také si neumíme často říct o to, co opravdu chceme, a nastavit si hranice. Začít lze třeba tím, že se naučíme říkat prosté ne. Nemusíme se přece za každou cenu urvat a dělat všechno, o co nás okolí požádá.
Tato společnost ještě není nastavena na muže na mateřské. Všichni je sice obdivují, ale zároveň litují…
Máte pocit, že někdy dosáhneme skutečné rovnoprávnosti, nebo je prostě dané, že muži a ženy jsou jiní a absolutní rovnoprávnost je vlastně nedostižný cíl? A je vůbec potřeba?
Třeskuté téma, jen co je pravda. Rovnoprávnost každý vnímá jinak. Ale co bychom měli mít všichni společné, je touha, abychom měli stejnou možnost volby. Chci být tři roky doma s dítětem? Fajn, můžu. Chci jít pracovat po roce či dřív? Fajn, také je to možné. Ale možnost volby nám ženám stále často chybí.
Také jste to řešila?
Ano. Před lety, když jsme s mužem zjistili, že se nám narodilo těžce postižené dítě, tak jsme se museli bleskově rozhodnout, kdo obětuje svou práci a zůstane doma. Dohodli jsme se, že větší jistotu skýtá korporát než jeho vlastní firma, a tak zůstal doma můj muž. A věřte mi, že to pro něho bylo velmi těžké období – tato společnost ještě není nastavena na muže na mateřské. Ztratí okamžitě status, všichni je sice obdivují, ale zároveň litují.
Mění se situace s nástupem dalších generací? Vnímáte, že dnešní třicátníci či dvacátníci přistupují k životu, práci, vztahům či obhajobě svých práv jinak než jejich rodiče?
Tak to rozhodně. Vím, že je teď populární hanět generaci Z, sněhové vločky, ale já jsem jejich velký přívrženec. Zaprvé si myslím, že s jejich křehkostí to není zas tak dramatické. Zadruhé mi naopak přijde skvělé jejich přesvědčení, že není nutno se v práci udřít za každou cenu. Názor, že funkce na vizitce není svatý grál, ale že tím grálem je sám život a to, jak ho žiju a s kým.
A zatřetí jejich otevřený přístup ke všemu, co za nás bylo naprosto tabu. Ať už jde o přístup k menšinám, udržitelnost, vnímání jiných kultur a další ožehavá témata. Vím, že to nemají lehké, během jejich života nastal covid, vypukla válka, jistoty se jim mění pod rukama. Ale myslím, že to zvládají velmi dobře.
Jakmile přijde hnusná myšlenka, strach, neuróza z toho, co bude, tak pryč s ní. Začnete hned myslet na něco jiného, hezkého, pozitivního…
Máte hodně zkušeností s chodem zahraničních firem, kde je firemní kultura často nastavená jinak než v těch českých. V čem bývá největší rozdíl oproti tuzemským zaměstnavatelům?
Každá firma je trochu jiná, ale co na zahraničních firmách oceňuju, je především to, že jsou o kus napřed ve firemní kultuře: ženy ve vedení, zapojení hendikepovaných, přístup k udržitelnosti.
Nyní se věnujete mentoringu a koučování. S jakými problémy se lidé nejčastěji potýkají?
Soustředím se na vzdělávání žen, protože si myslím, že čelíme jiným výzvám než muži a naše cesta je o dost náročnější. Mým snem je vychovat další generace, které už podobné vzdělání nebudou potřebovat – protože bude jedno, jestli je například ve vedení firem muž, nebo žena. Jak už jsem říkala, ženy se nejčastěji podceňují a také mají problém být autentické. Netuší, jak se lépe zviditelnit či jak si říct o víc – třeba peněz nebo pravomocí.
Dejme tomu, že si příliš nevěřím, a proto se bojím hledat si lepší práci. Dá se to změnit?
Změnit se dá všechno na světě. Je potřeba se vrátit o pár kroků zpátky a zjistit, proč si nevěříte, odkud ta nejistota pramení, co vás v takových případech uklidní a co vám pomůže. Třeba víte, že je pro vás důležitá důkladná příprava, že si věci nastudujete, tak je fajn to udělat. Nebo se zeptat lidí, jejichž názoru si vážíte, a požádat je o zpětnou vazbu. A ejhle, třeba se ukáže, že si okolí myslí, že jste výrazně lepší, než by vás vůbec kdy napadlo.
Co bylo hlavním impulzem, že jste rozjela projekt Dobrodějna, který se snaží pomáhat všem, kdo to potřebují?
Tehdy, v únoru 2022, jsem o tom moc nepřemýšlela. Udělali jsme velkou sbírku a za pár dnů jsme měli 250 palet zboží, které se nám podařilo dostat na Ukrajinu. Byl to punk, bez papírů, bez zkušeností. A ono to klaplo. A pak už byl jen krok k tomu, založit Dobrodějnu. Spouštěcím mechanismem byl i pocit, že musím něco udělat, nejen nečinně sedět.
Dnes máme v kartotéce téměř tři tisíce lidí v nouzi a jejich počet bohužel neklesá. Za téměř tři roky, co fungujeme, jsem se hrozně moc naučila, poznala odvrácenou stranu společnosti a přestala jsem kohokoli soudit, protože často vůbec nevíme, proč a co se komu stalo.
Jak už jsme zmínili, sama máte vážně postiženého syna. To je situace, na kterou se nedá připravit. Jak moc těžké bylo se s tím smířit a přijmout to?
Ze začátku to nevnímáte, pořád si myslíte, že někdo přijde, zmáčkne kouzelný čudlík a vaše dítě bude zdravé. Mít těžce nemocné dítě je to nejhorší, co se vám může stát. Po nějakém čase jsem si ale uvědomila, že máme další zdravé dítě a že nechci, abychom jen přežívali, ale život si užili. A že musím udělat maximum pro to, abychom všichni byli šťastní. Režim, disciplína a pravidelnost – to je to, co vás podrží v těžkých chvílích. Je to jakási kotva v rozbouřeném životě a vám to pomůže se s věcmi začít vyrovnávat.
Založila jste instagramový účet, kde se velmi otevřeně vyznáváte z lásky ke svým dětem, ale také přiznáváte, jak těžké někdy mateřství může být. Jaké máte odezvy?
Když jsem s tím začínala, tak mi všichni říkali: postižené děcko nebude nikdo sledovat. A teď nás sleduje přes dvanáct tisíc lidí. Nevybrala jsem si těžkosti, jaké mě potkaly, ale mám možnost volby, jak se k nim postavím. A beru to také jako osvětu. V zemi poškozené komunistickým režimem, kde se postižení po desetiletí zavírali do ústavů, bych ráda ukázala, že štěstí nemá s hendikepem nic společného. Že jsme normální lidi, kteří to jen mají o fous těžší.
A jak odpočíváte? Máte vůbec čas starat se sama o sebe?
Nikdy bychom neměly zapomínat na sebe. To je hrozně důležité si uvědomit. A naučit se předat část povinností někomu jinému – v práci i doma. Pustit tu kontrolu z rukou a důvěřovat. Možná to nebude vždy hotové na sto procent, ale to za ten volný čas přece stojí!
V jednom příspěvku píšete: Život je krásný, barevný, tak je potřeba ho žít. Tady a teď. Což je pocit, ke kterému by se řada z nás ráda dopracovala. Jak se vám to povedlo?
Tragédií. A to asi není recept, který bych chtěla někomu doporučit. Máte těžce nemocné dítě, žije s vámi maminka po dvou mrtvicích, o kterou se s manželem staráte. Po nocích pláčete, že vám dítě umře, protože nevíte, co se může stát a jak vážná situace je. Tohle všechno vám dodá lehkost bytí. Protože vám sakra rychle dojde, že většina věcí, které vás doteď trápily, jsou hlouposti a že na světě jsou důležitější věci.
Asi každý člověk má občas pocit zmaru, že se mu nedaří a nic nejde podle plánu. Co v takové chvíli pomáhá vám?
Tak s tím mám velké zkušenosti. Nejlepší je se tomu zmaru nepoddat. Jakmile přijde hnusná myšlenka, strach, neuróza z toho, co bude, tak pryč s ní! Začněte hned myslet na něco jiného, hezkého, pozitivního. Protože jinak bude cesta zpátky nahoru z temnoty dlouhá a těžká.
A s jakými pocity jste letos vstoupila do nového roku?
S nadějí. Cítím v kostech, že to bude dobrý rok.
Pomoct můžete i vy
- Chcete pomoct Dobrodějně i vy? Pak můžete přispět jakoukoli částkou na transparentní účet 3230267003/5500. Do poznámky uveďte: DAR.
- Dále pak můžete přinést cokoli, co už vám doma dosloužilo, případně nakoupit jídlo či drogerii. Otevřeno: pondělí, středa, pátek odpoledne. A adresa je Milady Horákové 99, Praha 6.