Psychika dětí trpí stále víc. Co za tím stojí a jak to řešit?

Dnešní složitá doba s sebou nese spoustu palčivých témat a mezi ně určitě patří psychika našich dětí, která dostává poslední roky pořádně zabrat. A není to jen obdobím covidu, které k tomu samozřejmě hodně přispělo, ale i celkovou atmosférou ve společnosti.

Na psychiatrických odděleních tak končí stále více dětí a pro ty je potřeba nejen dostatek kvalifikovaného personálu, ale svou roli hraje i příjemné prostředí. Bohužel to stále není samozřejmost! Ale například dětské oddělení brněnské psychiatrické kliniky prošlo před dvěma roky díky Nadaci Archa Chantal velkou rekonstrukcí za půl milionu korun a dostalo novou podobu – plnou krásných barev.

Proč je příjemné prostředí v nemocnici důležité a jak dětem pomáhá v léčení? I na to jsme se ptali profesora Tomáše Kašpárka, přednosty Psychiatrické kliniky Lékařské fakulty Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice Brno, který je v současné době také poradcem ministra zdravotnictví a místopředsedou Národní rady pro duševní zdraví.

V jakém stavu jsou dětská psychiatrická oddělení v Česku?

Je to dost proměnlivé. Jsou u nás oddělení, která jsou vybavena dobře personálem i zařízením, ale těch není moc. A pak jsou oddělení, která na tom nejsou vůbec dobře.

U vás v Brně už se to naštěstí díky podpoře Nadace Archa Chantal povedlo.

Já osobně jsem opravdu nadšený, jak to u nás vypadá. Je to velmi důstojné, moderní a hlavně lidské prostředí. Nemusíme se stydět to nikomu ukázat. Dokonce se u nás daří udržet i personální zabezpečení, což je ovšem dost náročné a nákladné.

Konkrétní návrhy na barevné oddělení prý vznikají ve spolupráci s lékaři a sestřičkami. Jaké byly požadavky vašeho psychiatrického oddělení?

Především jsme chtěli, aby to prostředí nevypadalo jako nemocniční, ale aby bylo jako pokojíček. Považovali jsme například za důležité, aby tam byly nástěnky, kam si děti – teď mluvím hlavně o náctiletých – mohou na pokojích psát osobní věci, vylepit si tam to, k čemu mají vztah, co je jim blízké… V podstatě si ho přizpůsobí a zosobní. Když se pak děti střídají, tak aby se tyto osobní věci daly rychle vyměnit – a to právě nástěnky umožňují.

Jaké jsou do nemocnice nejvhodnější barvy, aby působily pozitivně?

Barevným provedením my se nezabýváme, psychologie barev byla zcela v kompetenci architektů, kteří to mají v oku, ale rozhodně jsme mluvili do toho, co třeba nesmí v pokojích být.

Předpokládám, že nějaké ostré hrany či předměty, co dalšího?

Musí být speciální bednění kolem topení, zabezpečená okna, ale nesmí tam být ani nic k pověšení, aby se na tom nikdo nevěšel.

Jakou dobu zhruba děti v pokojích tráví?

Je to různé, záleží na problému. Někdy je to týden až čtrnáct dní, ale mohou to být i měsíce. Třeba právě u pacientů s mentální anorexií, kdy je problém závažnější a hospitalizace bývá delší. Nejsou na to léky jako na jiné poruchy a je to hodně o psychoterapii, která je pomalá. Proto je pro nás důležité nejen vnitřní prostředí, ale i venkovní – a i to bylo součástí rozsáhlé rekonstrukce.

Co se změnilo?

Naše oddělení je umístěné v parku, kde se vybudovalo několik chráněných zahrad. Lidé tam nejsou na očích kolemjdoucích, kteří by si na ně ukazovali prstem. Mají zde svůj klid se zahradními prvky, ale i basketbalovým košem, cvičebními přístroji na posilování i ruskými kuželkami.

Máte u vás jako jediné oddělení v republice také jednotku intenzivní psychiatrické péče. Co to přesně znamená?

To je zařízení, kde jsme schopní se bezpečně postarat o lidi, kteří potřebují psychiatrickou i somatickou péči. Typicky jsou to pacienti s poruchami příjmu potravy, kteří potřebují rychle tělesnou podporu. V praxi to znamená, že jim dáme zároveň výživu i psychickou pomoc. Jinde to chodí tak, že jdou nejprve na jiná oddělení a na psychiatrickou léčbu se přesunou, teprve až když se dostanou do lepšího tělesného stavu.

Je pravda, že v současnosti roste počet dětí s psychickými potížemi?

Já bych to řekl tak, že je velký nárůst dětí s psychickou nepohodou. To znamená, že se dítě necítí dobře z nějakého důvodu, ať už vztahového, nebo se děje jen něco ve škole.

A jaké jsou podle vás momentálně nejčastější příčiny této nepohody?

Jsou samozřejmě různé, ale řekl bych, že k tomu především nepřispívá atmosféra dnešní doby, která je ve společnosti. Mluvím o tom, co se děje ve světě: válka, špatné životní prostředí, alarmismus ohledně toho, že tady všichni shoříme a vymřeme… Ale jeden z největších zásahů bylo samozřejmě i covidové období, kdy byly děti zavřené doma a byly pod strašlivým tlakem. Nutno říci, že nárůst byl sice už předtím, ale covid to ještě umocnil. Problém je však v tom, že tyto děti s nepohodou nemají kam jít, protože chybí síť prevence. Proto pak přichází do ambulancí dětských psychiatrů i k nám na lůžka.

Co by tento problém lepší prevence podle vás vyřešilo?

Určitě rozvoj Center duševního zdraví, která by měla být nejen pro dospělé, ale i pro děti. Pak by nebyl takový tlak na lůžková zařízení. Centrum duševního zdraví je totiž komunitní služba, která je docházková. Na to je však navázán náš hlavní úkol, a to je vymyslet cesty, jak dostat do systému více personálu, kterého je skutečně nedostatek.

Proč se hroutí systém psychiatrické péče o dětské pacienty?