Práce mě tak baví, že si ani nevšimnu, jak jsem vyčerpaná! Zuzana Vejvodová, hvězda seriálu Jedna rodina

Vnučka Jaromíra Vejvody, autora písně Škoda lásky, se nejvíc proslavila rolí Libušky v seriálu Ulice, kde účinkovala v letech 2008 až 2014. Zuzana Vejvodová začínala v Divadle Na Fidlovačce, kde strávila asi 12 sezon ve stálém souboru, a nyní je už jedenáct let členkou činohry Divadla na Vinohradech. Vidět ji můžete i v taneční grotesce Pingls aneb Hot Café Revue v Malostranské besedě.

Kam vstoupí, tam vnese pozitivní náladu a harmonii, která je pro ni v životě klíčová. A svoji energii věnuje také podpoře Spolku Ichtyóza: je jeho ambasadorkou a právě jemu patří měsíc leden v rámci našeho projektu Roku pro dobro.

Jak vznikla vaše spolupráce se Spolkem Ichtyóza?

Byla to krásná shoda okolností. S Hankou Kadlecovou, která je zakladatelkou spolku a stará se společně se svým mužem o syna Martínka – pacienta s ichtyózou – jsme se před lety sešly v rámci dvoudenního kurzu Montessori pedagogiky. Je to směr vzdělávání, kterým se vydal můj syn, a tehdy jsem to potřebovala pochopit, nastudovat a ověřit si, že to opravdu dává ten smysl, jejž jsem v tom od začátku viděla. A Hanka šla shodou okolností tou samou cestou. Na kurzu jsme si sedly vedle sebe a na první dobrou si rozuměly.

Později mě oslovila, zda bych jim nechtěla pomáhat jako patron. Bylo to v době, kdy jsem sama velmi intenzivně přemýšlela o tom, že mi v životě přesně taková věc chybí, že bych strašně ráda někde nějakým způsobem pomáhala. Jenže takové příležitosti se nedají uměle vytvořit – nebo dají, ale je to pak poznat. Proto jsem byla za její zájem moc ráda.

Takže jste vyslala přání a bylo to.

Přesně tak, já na tohle věřím. Vyráběla jsem si v té době pro radost šperky z korálků, náušnice a náramky, hromadilo se mi to doma a pořád jsem si říkala, že by bylo bezva, kdybych to třeba někde prodávala a peníze věnovala na něco, co dává smysl. A tak jsme šperky do naší spolupráce později zakomponovali. Projekt se jmenuje Ozdob svoji kůži, pomoz té mojí a na každé akci, která je tomu jenom trochu nakloněná, mám stánek, kde jsou šperky k prodeji. Především to ale plní účel osvěty, protože samotný výdělek je zrnko v moři toho, co rodiny pečující o pacienty s ichtyózou v rámci finanční podpory doopravdy potřebují.

Kde berete na vyrábění šperků čas?

Tehdy, je to už pár let, jsem měla období, kdy jsem měla víc volného času a mohla ho trávit hlavně se synem, za což jsem velmi vděčná. Zvlášť když vím, jaký pracovní shon mám teď. Dneska už si neumím představit, že bych vynašla čas na vyrábění šperků, mám toho teď zrovna tolik, že se sotva večer stačím zeptat, jak se měla celá rodina, a jdu spát, protože v pět vstávám na natáčení.

Sešlo se vám hodně projektů?

Momentálně vypukla kombinace poměrně intenzivního natáčení, které už pro mě trvá rok a půl, což je seriál Jedna rodina, a do toho ve vinohradském divadle od ledna zkouším hru Srpen v zemi indiánů, a to bude samozřejmě vyžadovat moji téměř stoprocentní účast na zkouškách denně kromě neděle. A tím bych to téma uzavřela, protože mám tendenci se obávat dopředu a už teď jsem drobně vystresovaná, jen jak jsem to téma začala rozebírat. Takže pěkně popořádku, den za dnem. Jen tak se to dá asi přežít.

Jak si role vybíráte?

To je, myslím, malinko naivní představa o tom, jak moje profese funguje. V divadle, kde jsem v angažmá, si role nevybírám, tam je dostávám. Nemůžu si ale vůbec stěžovat. Vlastně už od mých začátků jsem nikdy neměla pocit, že bych byla málo vytěžovaná nebo jinak, než si představuju. A to, že se občas střídaly větší role s menšími, je v souborovém divadle naprosto v pořádku. V něčem je to – podle mého – velmi škodlivé, když začnete od raného mládí vyzobávat jenom pracovní perličky, protože se můžete snadno začít domnívat, že takhle to je napořád, a vůbec se třeba nenaučíte sloužit celku nebo většímu kolektivu.

Co se týče filmování, tam je to s vybíráním rolí vlastně velmi podobné. Herců je hodně, z legrace říkám, že hereček ještě víc, a to, že se vám podaří získat práci třeba na takovém projektu, kde jsem teď já, není dobré považovat za samozřejmost. Jasně, někdy jsem z toho všeho unavená, ale je důležité nezačít si stěžovat, protože v řadě za vámi stojí mnoho a mnoho dalších, kteří by takovou práci opravdu uvítali. Je dobré být vděčný a moc nebrblat.

Nastal někdy moment, že jste si říkala, že byste nejradši změnila práci? Že byste herectví opustila?

Jsem velmi spokojená s tím, co dělám. Herectví jsem si vybrala už v dětství a nikdy jsem neměla zaječí úmysly. Čím jsem starší, tím víc žasnu nad tím, že si ve svých třiačtyřiceti letech vlastně pořád hraju, pořád dělám něco jenom jako, a když se to nepovede, tak je z toho maximálně moje ostuda a nikdo třeba neumře na operačním stole. Asi bych nezvládla mít práci, kde by to bylo opravdu na život a na smrt.

Asi nejvíc vás proslavila role Libušky v seriálu Ulice. Jak na ni vzpomínáte?

Když vlezete lidem do obýváku pětkrát za týden, tak se nedá očekávat, že by vás úplně odignorovali. Nevýhodou denního seriálu ale je, že si vás diváci začnou zaměňovat za figuru, kterou hrajete, což mi nejdřív přišlo zajímavé, pak úsměvné a nakonec i trochu nepříjemné. Teď v rámci seriálu Jedna rodina jsem už v jiné situaci a lidé mě neoslovují Kláro. Dokážou to asi nějak lépe oddělit, což je fajn.

Jak takové natáčení seriálu probíhá?

Představte si to jako takový kolotoč mezi placem, maskérnou, kostymérnou – a takhle se to točí někdy klidně i 12 hodin. Když není přesčas. Mezitím je pauza na oběd, kdy zhltnete jídlo, ale moc se nerozsedíte, protože obličej vám už po těch šesti hodinách práce trochu „padá“, takže je dobré ještě před koncem pauzy zajít do maskérny, aby vám to spravili. No a takhle rotujete jako křeček v kleci až do večera. Ale mě to fakt baví a díky tomu, že mě to takhle baví, tak si ani nevšimnu, že jsem vyčerpaná.

Přijde mi, že seriál Jedna rodina diváky hodně zaujal a rezonuje. Jak si jeho úspěch vykládáte?

Je to určitě díky tématu střídavé péče. Žije tak spousta rodin a podle mě měli diváci radost, že můžou s určitým nadhledem sledovat téma, které v životě zas tak snadné nebývá.

Jak se na téma sešívaných rodin díváte vy?

Kdyby to bylo vždycky takhle optimistické jako v našem seriálu, protože ty rodiny se tam vždycky nějak domluví a přes drobné peripetie vlastně táhnou za jeden provaz, tak by to bylo skvělé. Já sama zkušenost se střídavou péčí nemám, i když s tatínkem mého syna nežijeme. Dokázali jsme se na všem domluvit – troufnu si říct – s citem pro situaci. Syn je v mé výhradní péči a s bývalým mužem to máme všechno na dohodě. Model střídavé péče tedy nežiju a upřímně si myslím, že by mi to moc nevyhovovalo. Také si v hloubi duše myslím, že ani pro dítě to není úplně ideální model, ale jak to já můžu soudit? Nezažila jsem si to, takže mi to nepřísluší komentovat.

V jednom rozhovoru jste říkala, že vaším cílem je mít v životě harmonii. Zajímalo by mě, jak si ji udržujete v takhle rychlém pracovním tempu.

Právě v tomto zrychleném módu je to větší nutnost než normálně! Abych to tempo vydržela, bez pocitu harmonie nebo přinejmenším bez usilování o ni by to nešlo. Když nejsou vztahy v rovnováze, tak mi věci kolem přestanou dávat smysl a neviděla bych ho pak ani v práci. Musím mít harmonii jak v osobním životě, tak i v těch pracovně-kamarádských vztazích, které jsou pro mě také strašně důležité.

Jak to ale udržujete?

Nevím, jestli to nevyzní pyšně, to bych opravdu nerada, ale myslím, že je to součástí mojí DNA. Úplně přirozeně se snažím vypouštět verbálně i nonverbálně mezi lidi něco, co harmonizuje vztah, aby fungoval dobře. Není to bůhvíjaká charita, já to totiž sama potřebuju, takže je to spíš takové sebezáchovné jednání.

Dokáže vás něco vyvést z harmonie?

Nějaké nedorozumění, nevysvětlená záležitost, kterou každý chápe jinak. Mám pak tendenci to co nejdřív vykomunikovat a porozumění zase vytvořit. Neznamená to ale, že potřebuju s každým souhlasit, to vůbec! Já jsem vlastně ráda v nějakém latentním konfliktu, ale pořád to musí být s člověkem, u něhož jsem si jistá, že pod tím vším existuje nějaké naše napojení a že i když se o něco přeme, děje se to jakoby v bezpečí dobrého vztahu.

Článek je součástí našeho projektu Rok pro dobro, v rámci kterého chce redakce Proženy.cz podpořit neziskové organizace, jež si daly za cíl pomáhat druhým. Více příběhů najdete v rubrice Rok pro dobro. Leden patřil Spolku Ichtyóza:

Transparentní účet pro veřejnou sbírku na nákup krémů a zdravotnických potřeb pro pacienty s ichtyózou: 2001309500/2010

Přečtěte si příběh devítileté Amálky, která trpí nejzávažnější formou harlekýnské ichtyózy.