„Některé věci nezbývá než si odžít,“ říká Petra Trnková, která přišla o sedmiměsíční dceru Julii

„Letos by bylo Julince šestnáct let,“ vzpomíná Petra Trnková, která dnes pracuje jako průvodkyně a od roku 2008 žije s rodinou v Paříži. V den, kdy měli definitivně opouštět svou vlast, se ale jejich život obrátil naruby.

Vaší dceři Julince bylo tehdy půl roku a byla naprosto zdravá…

Ano, Julie byla vyloženě ukázkové miminko. Dobře jedla, spala, skoro neplakala, nemusela jsem s ní řešit vůbec nic. Jako by věděla, že je tady pouze na chviličku a že má člověku dělat jenom radost.

Pak ale dostala vysoké horečky a skončili jste v nemocnici. Co se tehdy stalo?

Byli jsme s ní na pohotovosti, ale dvakrát nás poslali zpátky s tím, že stačí tlumit horečku. Dneska se sama sebe ptám, proč jsem se nechala odbýt. Mohli jsme mít čtyřiadvacet hodin k dobru… Měla jsem respekt k bílým plášťům a nechtěla jsem „obtěžovat“. Druhý den jsme nicméně byli zpátky a Julinka už měla tak vysoké CRP, že nám volali sanitku a převáželi ji na dětskou jednotku intenzivní péče. Tam ji uvedli do umělého spánku, aby potvrdili nákazu pneumokokem. A už se z něj neprobudila…

S péčí v nemocnici jste byla spokojená, ale zoufale vám chyběla psychologická pomoc…

Zdravotní péče jako taková byla perfektní, ale když jsme zjistili, že to s Julinkou nedopadne dobře, měla jsem potřebu mluvit s psycholožkou, s farářem… Docela trvalo někoho sehnat. Na místě, kde se tyhle věci dějí nepříjemně často, na to ve finále nebyl nikdo připravený. Prášky na spaní mi dávali bokem, tajně. Vím, že je to patnáct let, ale co slyším z vyprávění, leccos se ještě nezměnilo. Vy si přitom potřebujete nějak ulevit, někomu to říct. A také vědět, co vás čeká.

Vy jste nicméně musela fungovat i v téhle nepředstavitelně těžké situaci. Měla jste doma ještě staršího syna. Kolik mu tehdy bylo?

Dva a půl roku a určitě je to on, kdo nás držel nad vodou. Když už jedno dítě máte, máte kam napřít péči. Tehdy mi to řekla i paní psycholožka. „Vy máte svou vlajkovou loď, syna.“ A ačkoli mi to tehdy přišlo hrozné, vidím, že jsme v tomhle ohledu opravdu měli štěstí v neštěstí. Lékařka nám tehdy také říkala, že páry, které nemají další dítě, jdou většinou brzy od sebe. Protože chtějí zapomenout. Přišly o všechno.

Váš partnerský vztah to ale ustál.

Hodně pomohla i změna prostředí. My už jsme byli v podstatě sbalení a odstěhovaní. Odešli jsme z bytu, který jsme měli spojený s tím, že jsme v něm měli dvě děti… A možná hraje roli i to, že jsme k sobě vždycky byli upřímní, věděli jsme, že před sebou můžeme odkrýt city a mluvit o tom. A ano, samozřejmě jsme řešili otázky, jako jak je to možné, proč zrovna my a jak to může bůh dopustit… Což si v téhle situaci asi říká úplně každý.

Jméno vaší dcery dnes nese první dětský hospic v Česku, Dům pro Julii. Jak jste se propojili?

S jeho zakladatelkou Radkou Vernerovou nás seznámila společná kamarádka, která byla u zrodu celé myšlenky. Radka je člověk, který má obrovskou vervu, pokoru a tah na branku a jen díky svému úsilí to dotáhla do zdárného konce. Když mi navrhla, že se bude zařízení jmenovat po Julince, udělala mi velkou radost, protože díky tomu se na ni nezapomene.

Nejčastější reakcí na dětský hospic je přání, aby takové místo nemuselo vůbec existovat…

To si přeje každý z nás, ale bohužel to tak není. Velkou výhodou Domu pro Julii je, že i když už víte, že to nedopadne dobře, budete moct poslední momenty strávit v prostředí, které vám to ulehčí. Víte, že jsou tu lidé, kteří si s vámi promluví a udělají spoustu věcí za vás. Někdo občas namítne, že by dítě mělo umírat doma, spojovat si ale domov s touto událostí každý nechce nebo nezvládne. V Domě pro Julii je myšleno opravdu na všechno. Je zde i pokoj posledního rozloučení s pomyslnou řekou Styx, přes kterou můžete odejít a do objektu se už nevrátit…

Dá se vůbec poradit, jak na takovou tragédii reagovat? Co říct, když někomu ve vašem okolí zemře dítě?

Nejhorší asi je dělat, že se nic nestalo. Je to individuální a každý to může mít jinak, mě ale potěší, když mi kamarádka řekne: „Dneska by měla Juli narozeniny, pojď, dáme si dort.“ Jemně připomenout, že víte, že to bylo, že se to stalo. Prohlížet si společně fotky a vzpomínat. A ano, někdy může být reakce taková, že se dotyčný rozpláče, ale to je vlastně v pořádku. Jestli se na něco chcete zeptat, tak se zeptejte, protože o tom nejde mlčet. Pamatuji si, jak pro mě bylo nepříjemné přijít do práce, kde to všichni věděli, ale každý jen klopil oči, aby nemusel nic říct. Já to nikomu nezazlívám, ale tohle vás hrozně izoluje.

Jak se proměnil váš život po smrti Julinky?

Když Julinka umřela, okamžitě mi v hlavě naskočilo, že musíme mít další dítě. Měla jsem potřebu tu obrovskou díru něčím zalepit, ale zpětně jsem ráda, že to nebylo hned a já na děťátko nepřenášela své strachy. Když jsem se dozvěděla, že budeme mít holčičku, byla jsem šťastná. Narodila se nám Sophie. Občas se mě někdo ptá, jestli bych vrátila čas. Ale co mám na to říct? Nebýt toho, co se stalo, pravděpodobně bychom neměli Sophinku.

Máte nějaká slova útěchy pro rodiny, které si procházejí něčím podobným?

Asi že je potřeba si to odžít. Nic se nedá urychlit, udělat jinak. Každý si to musí zpracovat sám, byť s pomocí zvenčí, a měl by mít v životě něco, co ho potáhne dál. Pamatuji si, že jsem si tehdy opravdu myslela, že už se nikdy neusměju. A teď dávám s radostí a zadostiučiněním rozhovor o dětském hospici, který nese jméno naší dcery. Protože vím, že sdílení může ulevit. A že rodiny, které jsou ve stejné situaci jako my před patnácti lety, to dnes mohou mít díky našemu projektu lehčí. Nejste v tom sami díky našim dárcům a městu Brnu, které realizovalo stavbu. Otevřela se nová kapitola pro rodiny, jež vědí, že jejich příběh nebude mít šťastný konec.

Ačkoli není výjimkou, že dítě potřebuje paliativní péči celou řadu let, v České republice se potýká s legislativní i úhradovou problematikou. A i když má Dům pro Julii své fundraisingové aktivity nebo vlastní dobročinný obchůdek, bez pomoci dárců fungovat nemůže. Podpořit je můžete jak jednorázově, tak i pravidelně, a to zasláním libovolné částky prostřednictvím jejich webových stránek nebo QR kódu níže. Poslat můžete také dárcovskou SMS ve formátu DMS JULIE 30/60/90/190 (vyberete částku, kterou chcete darovat) na číslo 87 777.

Více příběhů najdete v rubrice Rok pro dobro.