O vlasy jsem přišla ze dne na den. Bylo to šílené, ale zpět je už nechci, říká Alex s alopecií

Alopecie si nevybírá a udeřit může kdykoli. Bohužel. Své o tom ví i Alex Vejvodů, jedna z žen, která alopecií trpí a bylo ochotná si o tom povídat. Poznala jsem ji snadno. V kavárně u svého latté seděla jako jediná bez vlasů. Žádná paruka ani čepice, žádná kamufláž… Okamžitě si mě podmanila svou neuvěřitelně dobrou náladou a milým úsměvem. Člověk by řekl, že má plné právo se na osud zlobit, Alex to ale vidí úplně jinak. Než k tomu ovšem dospěla, prošla si doslova martyriem.

„Je to už šest let,“ začíná své vyprávění Alex. „Pamatuju si úplně přesně, že jsme se zrovna vrátili z wellness víkendu. Šla jsem normálně spát a ráno koukám jako blázen. Na polštáři všude vlasy…,“ vzpomíná na osudný okamžik. Na hlavě vzápětí objevila dvě velké lysiny a vůbec nechápala, co se děje. „Nosila jsem kratší sestřih, ale stejně to vypadalo příšerně, takže jsem si nakonec hlavu oholila. A věřte, od té doby moc dobře vím, že mít a nemít vlasy je prostě obrovský rozdíl. Mnohem větší, než si lidé obvykle myslí,“ říká Alex. „Ale to je jako se vším, dokud si to neprožijete, nevíte o tom vlastně vůbec nic,“ dodává.

Obrovský šok, že je bez vlasů, ale i řas a obočí, vedl Alex do ordinací lékařů. Pomoc hledala úplně všude. „Nejrůznější vodičky, šampony, léky, injekce… Dělali mi biopsii, řezali mě do hlavy. Vyzkoušela jsem kde co, stálo to spoustu peněz a výsledek? Nula! Nejhorší asi byla laserová terapie, hrozně to bolelo, hlavu jsem měla v jednom ohni a stejně nic,“ svěřuje se Alex. „Pokaždé jsem to obrečela, ale vzdát jsem to nechtěla,“ přiznává.

Ze všech těch pokusů o léčbu byla nakonec tak vyčerpaná, že si po dvou letech trápení řekla dost. „Tak prostě budu bez vlasů, jsou horší věci na světě.“ A jak přiznává, dostavila se nečekaná, obrovská úleva. „Já si asi do té doby nepřipouštěla, pod jak šíleným tlakem jsem byla. To nekonečné běhání po doktorech, věčné doufání, že ‚tohle‘ už konečně zabere, a pak jen další zklamání,“ vysvětluje.

A přiznává, že konec boje o vlasy jí strašně pomohl. „Věřte, či ne, mně je teď na prahu čtyřicítky nejlépe, jak mně kdy bylo. Najednou jsem se začala víc usmívat, cítím se vyrovnaná a spokojená. A lidé mi to oplácí. Každý den se stane něco hezkého, najednou potkávám spoustu báječných lidí. A je mi strašně dobře. I bez vlasů. Už bych je nechtěla,“ dodává přesvědčivě Alex.

Alex také pomáhá ostatním, které alopecie potkala. Angažuje se v rámci charitativní organizace Kolibříci pomáhají z.ú, která se snaží hlavně o to, aby lidé s alopecií byli společností lépe přijímáni a nemuseli se za svůj vzhled bez vlasů stydět. Poskytuje jim i psychickou podporu a pořádá nejrůznější akce.

Mnoho lidí je stále přesvědčeno, že ztráta vlasů jde snadno řešit parukou, ale tak jednoduché to není. Když pomineme, že ty kvalitní paruky jsou velmi drahé, tak je třeba říct, že mnoho lidí s alopecií je jen těžko snáší, pokožka jejich hlavy bývá velmi citlivá a nedovoluje paruky prakticky nosit. Alex například nesnese na své hlavě ani čepici, je jí nepříjemná a bolí ji z toho hlava. Chodí tedy jen s holou hlavou. A úsměvem, který jí snad nemizí z tváře. Má můj hluboký obdiv. Za to, jaká je, i za to, jak se nezištně snaží dodávat sílu ostatním nelehkou situaci zvládnout. Věřte, potřebují to.

Článek je součástí našeho projektu Rok pro dobro, v rámci kterého chce redakce Proženy.cz podpořit neziskové organizace, jež si daly za cíl pomáhat druhým.

Lidé s alopecií potřebují hlavně psychickou podporu. Život bez vlasů je těžší, než se zdá