„Když tatínek umíral, byl to vlastně krásný zážitek,“ říká Hana Haráková z fondu Umění doprovázet

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Málokdo myslí na smrt a chvíle, které jí budou předcházet. Jde o doposud opomíjené téma a většina lidí se chová, jako kdyby se jich to netýkalo. Přitom k tomuto bodu časem dojde každý z nás a jistě pak ocení, pokud se bude moci rozloučit s rodinou a nejbližšími, a to samozřejmě v důstojném prostředí a bez bolesti.

A právě proto, aby měla většina lidí tuto možnost, existují u nás mobilní hospice, které umožňují odcházení lidí v domácím prostředí, ale také hospicová zařízení kamenná, k dispozici ve všech krajích (kromě Vysočiny). A v jejich práci, tedy hlavně v zajišťování potřebného vybavení, zase pomáhá Nadační fond Umění doprovázet. S jeho zakladatelkou a předsedkyní správní rady Hanou Harákovou jsme si povídali.

Co pro vás bylo hlavní motivací založit nadační fond, který bude pomáhat umírajícím a jejich rodinám? Není to zrovna téma, které by bylo samozřejmé.

Není a tím spíš nebylo v roce 2006, kdy jsme začínali. Teď už víc lidí a firem chce pomáhat, protože přece jen se dostává umírání mezi témata, která se řeší. Tenkrát jsme byli spíš za blázny, když jsme se tomu chtěli věnovat. Ale měla jsem pocit, že to je moje poslání, že právě tohle mám udělat. Důvodem a hlavní zkušeností asi bylo odcházení mého tatínka, s kterým jsme i s bratrem v posledních minutách byli. Dodnes si ten zážitek v sobě nesu ne jako něco traumatizujícího a smutného, ale jako chvíli, která byla úžasná, dojemná a nezapomenutelná. Jsem moc ráda, že jsme to spolu mohli prožít. Pohlazení, povídání si, možnost držet někoho za ruku a všechno si říct, rozloučit se, to je to nejcennější, co můžete udělat pro něho, ale i pro sebe.

Formovalo vás v tomto směru nějak dětství?

Ano, moje maminka pracovala jako kuchařka v domově důchodců a já za ní jako dítě občas chodila. Vzpomínám na den, kdy jsem tam dorazila, a u vchodu stál vozík a na něm mrtvé tělo přikryté prostěradlem. Pamatuji si, jak nedůstojné mi to připadalo, a tahle vzpomínka se mi vždycky vynoří, když se mluví o tom, jak by to být nemělo.

Kdy jste se poprvé začala zajímat o téma hospiců a hospicové péče, kterou poskytují nemocným a rodinám, jež se o ně chtějí na poslední cestě postarat?

Bylo to v době, kdy jsem pracovala ve Výboru dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové. Tenkrát jsem vlastně ani pořádně nevěděla, co hospicová péče obnáší, ale postupně jsem nastudovala hodně literatury, hlavně knihy od doktorky Marie Svatošové, zakladatelky hospicového hnutí u nás, která byla i u zrodu prvního hospice v Červeném Kostelci v roce 1995. To byla i doba, kdy začal mít zdravotní potíže můj tatínek, a já se rozhodla o něj postarat, proto jsem z Výboru dobré vůle odešla.

Jak vlastně probíhalo umírání vašeho tatínka?

Hlavně byl obrovský dar, že jsem ho mohla doprovázet. Trvalo to necelý týden, kdy jsme se u něj s bratrem střídali. Stačili jsme si všechno říct a také jsem pochopila, že ti, kdo odcházejí, vědí, že se blíží konec. A jsou klidnější a vyrovnanější, když kolem sebe mohou vidět rodinu a své blízké. Je to doba usmíření s tím, co přijde – pro obě strany. Když to necháte plynout tak, jak má… Byly to nezapomenutelné chvíle, které určily moji další životní cestu. Uvědomila jsem si, jak přirozený proces to je.

Pracovala jste jako dobrovolnice v hospici. Pamatujete si na prvního člověka, kterého jste doprovázela? Muselo to být jiné než v případě tatínka, tedy blízké osoby.

Po smrti tatínka jsem jezdila téměř rok jako dobrovolnice do Hospice sv. Štěpána v Litoměřicích. Má první klientka byla z Kladna, a když jsem k ní přišla na pokoj, chtěla číst z Bible. Začaly jsme si ale povídat a zjistily, že máme obě velmi blízko ke Kladnu a jeho okolí. Najednou jsme si toho měly tolik co říct, že na čtení z Bible nedošlo. Na řadu přišly i fotografie a já jsem zjistila, že si tato paní osvojila dvě romské děti, které velmi milovala a jež za ní do hospice pravidelně jezdily. Byla úžasný člověk. Než jsem však za ní přišla na druhou návštěvu, zemřela. Nebyla jsem na to připravená, i když jsem měla být – obrečela jsem to a uvědomila si, že se s tím musím vyrovnat a přijmout to, že budu vidět lidi odcházet. Ale budu jim pomáhat, aby to bylo, co nejlépe to půjde – tedy bez bolestí a v důstojnosti.

A to byla motivace k založení nadačního fondu?

Ano, právě tam jsem pochopila, jak důležitá je hospicová péče a že je třeba hospice podporovat. Samozřejmě jsem o svých zkušenostech mluvila doma s manželem, takže postupně uzrálo rozhodnutí založit fond, který by hospice podporoval. No a už to děláme 18 let a čím víc se s lidmi z hospiců setkávám, tím víc si uvědomuji, jak důležitou a skvělou práci odvádějí.

Vaše podpora, to není jen zaslání peněz na účet, ale jde o osobní setkání – je to tak?

Ano, jednak chceme mít jistotu, že peníze půjdou do správných rukou, ale hlavně – lidé, kteří pracují v tomto oboru, jsou většinou srdcaři, již to mají jako poslání, a za léta spolupráce už jsme si vytvořili osobní vazby, takže se rádi setkáváme a probereme, co je trápí, co by bylo zapotřebí ještě udělat nebo s čím potřebují pomoct. Je to také určitá záruka pro dárce, že jejich peníze dorazí přesně tam, kam slibujeme.

Kdo patří mezi vaše dárce?

Často jsou to fyzické osoby, ale mezi dárci jsou samozřejmě i firmy. Chápu, že téma umírání není příliš atraktivní, a proto si opravdu vážím každého, kdo se rozhodne nás podpořit. Vyzdvihnout musím i letitou a naprosto nadstandardní podporu houslisty Jaroslava Svěceného, který nás už 16 let podporuje svými koncerty, čehož si velmi vážím.

Peníze potřebují hospice hlavně na pomůcky, které ulehčují dlouhodobý pobyt na lůžku nebo dávkování léků, a také léky, jež by jinak museli doplácet sami nemocní či jejich rodiny. Dalo by se říct, kolik stojí třeba den péče o pacienta v terminálním stadiu?

To je hodně individuální, záleží na mnoha faktorech, ale myslím, že to je v rozmezí 2 500 – 3 500 korun.

Spolupracujete především s mobilními hospicovými zařízeními, tedy těmi, které pomáhají rodinám pečovat o nemocné do poslední chvíle doma. Roste počet takových rodin?

Ano, nárůst zaznamenáváme – i díky tomu, že jim s péčí mohou pomoci právě mobilní hospice, které jsou pro pečující rodinu velkou oporou. Pomohou jim odstranit i strach z toho, že péči sami nezvládnou a nemocnému nějak uškodí. Což je mnohdy hlavní důvod, proč nemocní umírají v nemocnicích.

Ne každý si troufne čelit emocím, které s umíráním souvisejí, někdo může mít opravdu strach, že to nezvládne – anebo že na to nemá podmínky doma, aby se postaral. Co při takovém rozhodování nebo pochybnostech radíte?

Máme linku, na které jsme schopni rodinám poradit, co budou potřebovat, reálně zhodnotit jejich možnosti. A jsme schopni to naplánovat i včetně nutného odpočinku pro rodinu – ono není opravdu snadné takový nápor vydržet a není ostuda si pak říct o pomoc. Cílem není, abyste vyhověli nemocnému, že chce zemřít doma, a zlikvidovali sebe nebo rodinu, ale aby to byla chvíle pro obě strany zvládnutelná. I s tím poradíme a doporučíme, na koho se obrátit a co zařídit. Jen tak to bude zážitek, o kterém jsem mluvila v souvislosti se svým tatínkem, tedy důstojný, nezapomenutelný a v podstatě krásný.

Podpořit činnost Nadačního fondu Umění doprovázet můžete zasláním finanční částky na bankovní účet 0397915339/0800 nebo sbírkový účet 94-0397915339/0800. Pomoci můžete i odesláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS PROHOSPICE 30 nebo DMS PROHOSPICE 60 nebo DMS PROHOSPICE 90 nebo DMS PROHOSPICE 190na telefonní číslo 87 777. Pokud se rozhodnete pro dlouholetou podporu, pošlete dárcovskou SMS ve tvaru: DMS TRV PROHOSPICE 30 nebo DMS TRV PROHOSPICE 60 nebo DMS TRV PROHOSPICE 90 nebo DMS TRV PROHOSPICE 190 na telefonní číslo 87 777.

Bližší informace o Nadačním fondu Umění doprovázet naleznete na jejich webu.