Jak se matka vyrovnává se sebevraždou syna. Píšu i dopisy do nebe, říká

Řekl, že jde ven, při rozloučení jí zamával a odešel. Tenhle moment, obyčejný, všední, zůstane v paměti Ivany Ašenbrenerové vypálen navždy. Byla to poslední chvíle, kdy viděla svého syna Káju živého.

V noci začala mít divné tušení, a když nezvedal telefon, šli ho s manželem hledat. Nenašli. Ráno se dozvěděli, že spáchal nedaleko jejich domu sebevraždu. Důvodem byly těžkosti s láskou, které neunesl možná i proto, že se léčil s psychickými problémy.

Hodný kluk a milující syn, dobrý kamarád a mezinárodně úspěšný a oblíbený hráč esportu ukončil svůj život v devatenácti letech. Co to udělá s životem rodiny a proč vznikl Nadační fond Twisten Foundation, který má pomáhat předejít takovým koncům? Právě o tom jsme si s Ivanou povídaly. A  protože se jako spolužačky z vysoké školy známe léta, mohl být rozhovor o něco osobnější.

Na začátku musím říct, že obdivuji, s jakou otevřeností o tak bolestných věcech mluvíš. I  o důvodech, kterými byl bezesporu i Kájův psychický stav. Bylo to pro tebe přirozené se o niterné emoce dělit s veřejností?

Tím, že Kája byl úspěšný a slavný hráč esportu, okamžitě se o jeho smrti vědělo na celém světě a spousta fanoušků mi začala psát. Psali mi své osobní vzpomínky na něj, jak ho měli rádi. I pro ně jsem chtěla dát vědět, jak nám je a jak mne těší, že vzpomínají s námi. Psali ale také rodiče, kterým se stalo to samé.

A bylo to i tím, že jsi novinářka a nebyl problém formulovat své pocity?

To myslím ani ne, byla za tím spíš vrozená empatie, bojovnost a to, že nesnáším nespravedlnost. Šla jsem s tím ven dva dny po Kájově smrti. Důvodem byly komentáře, které se po oznámení jeho sebevraždy objevily. Že tu dělal jistě proto, že nevyrůstal ve spokojené rodině, že jsme ho nevyhnali od počítače a nechali ho hrát… Přestala jsem je číst, abych se nezbláznila, ale rozhodla jsem se mluvit. Vysvětlit, co to esport je, jak to v jejich komunitě vypadá, ale také to, co Káju k takovému rozhodnutí dohnalo - a to byly psychické problémy, které sice řešil, ale nakonec ho přemohly.

Bylo to vysvětlování pro tebe důležité?

Bylo, protože Kája sám své psychické problémy v lednu zveřejnil a řekl, že se léčí s depresemi i jak náročné to je… Byla jsem na něj moc pyšná a také překvapená množstvím reakcí. Hodně lidí mu děkovalo, že o tom píše, protože oni mají také problémy, ale stydí se o nich mluvit. Chtěla jsem pokračovat v tom, co on začal. Chtěla jsem vysvětlit, že se o psychických problémech nemusí stydět mluvit, ale také že nic nevypovídají o kvalitě rodiny nebo o hraní na počítači… Mám čisté svědomí, že jsme pro něj vždycky udělali maximum a snažili jsme se mu pomoci, když mu nebylo dobře.

Ty sis kromě téhle veřejně viditelné cesty našla i další, osobnější. Mluvím o dopisech pro Káju…

Ano, začala jsem mu psát dopisy, říkám tomu dopisy do nebe. Vyprávím mu, co se stalo během dne, i obyčejné věci, jako že smažím jeho milovaný obalovaný květák. Dodnes kupuju jídlo, které měl rád, pak ho strčím do mrazáku a nakonec vyhodím, protože to nikdo jiný nejí.

Chodím si sednout do jeho pokoje, který jsme nechali, jak byl. Ještě tam leží jeho věci, se kterými přijel z Berlína. Některé jsem dala jeho nejlepším přátelům, jiné nikdy nevyhodím a ani nevyperu. Je mi tam hezky, mám pocit, že tam je se mnou. A když ho chci cítit, jdu si tam lehnout nebo si pobrečet.

Nevím, jestli o tom chceš mluvit, ale v souvislosti s Kájou a jeho smrtí mluvíš za rodinu hlavně ty. Můžu se zeptat, jak to má tvůj muž, Kájův táta?

Karel byl a je spíš emočně uzavřenější. Učili ho, že chlap nedává najevo emoce, slabost, slzy. Takový byl vždycky a tohle ho nezměnilo. Nemyslím to jako kritiku, prostě je to tak a projevilo se to i v tom, jak přistupoval k tomu, když začal Kája profesionálně hrát, byl úspěšný, stěhování do Berlína, ale i k tomu, že má psychické problémy. Ty možná trochu zlehčoval, bral to tak, že nemá vážné důvody, aby ho něco trápilo.

Po smrti Káji se naše odlišné povahy samozřejmě projevily naplno. Já s tím šla ven a on se uzavřel a řeší si to sám v sobě. Mám pocit, že někde uvnitř cítí střípek viny, jestli po něm nechtěl hlavně výkon a aby byl nejlepší… Ale vinu hledám i já - jsem velká organizátorka a jak říká můj starší syn, možná jsem synům zbytečně často spíš umetala cestičky a někam je směřovala.

Takže ty mluvíš a tvůj muž to v sobě dusí…

Ano, svoji bolest a smutek řeší uvnitř. Jeho ventilem je sport, až podle mne někdy extrémní zátěž, takže se o něj bojím, aby se neuhnal.

Sedli jste si někdy jen vy dva a byli schopní o tom mluvit?

To mi radila i terapeutka, abych se zeptala, jak se cítí, jestli se se mnou nechce vybrečet, vzpomínat nad fotkami… Ale nejde to. Přestože si svou bolest každý prožíváme po svém, snažíme se hledat příležitosti, jak být spolu. V takových chvílích si člověk uvědomí, že ve vztahu jsou někdy slova zbytečná, ale důležité je to, co ti dva dělají.

Každý z nás to prostě má jinak. Nerozdělilo nás to, jen se občas cítím sama ve chvílích, kdy mi je nejhůř. Pak většinou přijde můj starší syn a obejme mne, drží za ruku. A to zas trápí mě, že místo abych tu byla i pro starší syny, tak teď pořád myslím na Káju. Jasně, že se snažím, ale jejich starosti jsou najednou „obyčejné“ a jakoby menší… Vím, že to chápou, ale stejně si říkám, že bych měla být i pro ně máma na sto procent.

Vy jako rodiče, i jeho bráchové, hledáte jistě odpověď na otázku, proč to udělal. Proč nepřišel a nenechal si pomoci…

Ano, i když to se asi nikdy přesně nedozvíme. Víme jen, že to byl momentální zkrat a  důvodem bylo zklamání v lásce.

Honí se vám hlavou, zda jste někde neudělali chybu, nemohli být víc s ním, prostě tomu nemohli zabránit…

To ano, pořád si přehrávám poslední dny. V neděli v noci přijel z Berlína, kde posledního půl roku žil. V pondělí se muselo něco stát, co potřeboval řešit – volal kamarádům i bráchovi, ale nikdo momentálně neměl čas, protože to bylo narychlo. A teď si to samozřejmě vyčítají, že kdyby se sešli, třeba by mu pomohli se z toho dostat… Zemřel ve středu ráno…

Ale on na své stavy nebyl sám, měl léky, odbornou pomoc…

Ano, sám na to nebyl, kdykoli jsme byli připravení s ním mluvit. Navíc vypadal v pohodě. Musel to být velký zkrat a nerozumím tomu dodnes. Ale sama mám zkušenost s tím, jak mozek funguje. Když jsem se to dozvěděla, zhroutila jsem se a skončila v Bohnicích, protože jsem vykřikovala, že už také nechci žít. Takže vím, že ti může být tak mizerně, že nebýt tu ti přijde jako nejlepší řešení. Ale neudělala bych to. Mám tu kluky, manžela a teď i nadaci, kterou jsme k nedožitým 20. narozeninám Káji založili. Je to smysluplný cíl.

Není někdy ta tvoje otevřenost jako koule na noze, že chceš být jen sama a mít klid?

Je, někdy mám sto chutí říct, že se na to vybodnu – i co se nadace týče. Možná jsem to všechno začala ventilovat moc brzy, možná jsem měla počkat, až se s tím srovnám vnitřně já sama. Ale měla jsem tu potřebu. A nějak jsem cítila, že by to Kája tak chtěl.

Jaké je poslání nadačního fondu?

Má pomáhat teenagerům s jejich duševním zdravím. Pokračujeme v tom, o co se Kája snažil svým přiznáním. Snažil se ukázat, že se není za co stydět. A dokud to on sám neřekl, nikdo by to nepoznal - ne nadarmo se říká „smutný klaun“, Kája byl navenek šašek, motivoval ostatní, byl hnací silou. A uvnitř bojoval se svými démony. Takže ať já bojuji, s čím chci, tak také zvládnu jít za stejným cílem. Když jsem jemu nemohla pomoci, tak třeba někomu dalšímu, i kdyby jenom jednomu. Nadační fond se jmenuje Twisten Foundation. Twisten byla esportová přezdívka Káji, pod kterou ho znali fanoušci.

Co chcete založením nadačního fondu vzkázat?

Že se nikdo nemusí bát přiznat, že má psychické problémy. Chceme nabídnout informace, ale i pomoc pro děti i rodiče. A je to hodně zapotřebí, statistiky ohledně psychického zdraví dnešní mládeže jsou tristní. Podle Národního ústavu duševního zdraví se u každého třetího deváťáka v Česku projevují příznaky středně těžké až těžké úzkosti a čtyři děti z deseti vykazují známky středně těžké až těžké deprese. Důvodem je zřejmě to, že na děti je velký tlak na výkon.

Hodně se mluví o vlivu počítačů na psychiku současných dětí a teenagerů – a Kája hrál profesionálně. To vyloženě svádí tyto dvě věci spojovat. Vím ale, že ty esport obhajuješ a vysvětluješ, že to tak není.

To jsem slyšela mockrát, že to má z toho počítače, ale profesionální esportovci mají režim jako ti klasičtí – zdravý pohyb, zdravá životospráva, dostatek spánku. Je třeba neustále opakovat, že deprese mají ti, co na počítači hrají, i ti, kteří nehrají. Že mohou potkat každého – a není ostuda to přiznat a vyhledat pomoc. Nehledě na to, že i mezi klasickými sportovci jsou lidé s psychickými problémy. Podívejme se do historie, kolik českých fotbalistů spáchalo sebevraždu, kolik zahraničních sportovců se potýká s úzkostmi, depresemi, poruchami příjmu potravy. A často to bývají kluci, kteří byli vychovaní v tom, že kluk nesmí brečet, nesmí ukazovat emoce – protože jejich potlačování také psychice neprospívá.

Hlavním posláním nadačního fondu je pomoc ostatním, ale pomáhá práce v tomhle projektu i tobě, rodině?

Ano, je to poslání, které má smysl. Je to spousta práce, do níž jsme se zapojili celá rodina. Je to pro nás součást terapie, díky které se s Kájovým odchodem vyrovnáváme. Naším cílem je nabídnout prevenci a bezplatnou pomoc – od publikací, informací, podcastů, online projektů přes odbornou pomoc až po edukaci ve školách.

Další silný příběh: Vincentovi poškodilo krvácení mozek. Rodičům, kteří pečují i o nemocnou dceru, docházejí síly a peníze