„Péče o lidi s alzheimerem je náročná hlavně psychicky,“ říká Angelika. Stará se o maminku a má tři malé děti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Alzheimerova choroba je nevyzpytatelná. Její příznaky se časem zhoršují – a někdy to může přijít velice rychle. Když nemoc zasáhla do života maminky Angeliky Šnajdrové, ta ani na chvíli neuvažovala, že by ji umístila do lékařského zařízení. Rozhodla se o ni postarat doma. A tím se celé rodině obrátil život naruby – jejich program se točí téměř výhradně kolem nemocné seniorky.

„Pokud to bude jen trochu možné, chceme, aby maminka zůstala v rodině. Považuji to za přínosné nejen pro seniora, ale i pro děti,“ vysvětluje paní Šnajdrová. A aby si mohla alespoň na chvíli od náročné péče odpočinout, vyhledala pomoc Centra Seňorina – a je s ním velmi spokojená. „Ze zkušenosti vím, že takových center je v Praze nedostatek a jejich kapacita je stále plně využitá. Kdyby bylo těchto služeb víc, myslím, že by víc lidí našlo sílu pečovat o své blízké v domácím prostředí,“ tvrdí.

Nástup alzheimera byl pozvolný a projevy byly zpočátku jen mírné. „Informace o maminčině onemocnění se ke mně dostávaly postupně. Věděla jsem, že zapomíná, ale přičítala jsem to spíš věku než přímo nemoci,“ popisuje vývoj situace paní Angelika. Navíc o Alzheimerově chorobě zpočátku věděla jen to, co se dozvěděla z novin nebo filmů: „V podstatě jsem si myslela, že se projevuje pouze zapomínáním.“ O to těžší byl pro ni střet s realitou.

Maminka byla aktivní a soběstačná žena. „Všechno se změnilo v podstatě během tří týdnů, kdy onemocněla těžší formou covidu. Po propuštění z nemocnice v počátku nezvládala vůbec nic a stala se zcela závislou na péči okolí. Asi nikdo se nedokáže připravit na to, že se během pár týdnů z aktivního člověka stane člověk odkázaný na velkou pomoc okolí,“ vzpomíná smutně Angelika Šnajdrová.

Po prvotním rozhodnutí, že se o maminku zvládne starat sama, si paní Angelika uvědomila, že nesmí zapomínat ani na sebe, ani na ostatní členy rodiny: „Mám ještě tři malé děti a péče o těžce nemocnou osobu žijící s námi trvale ve společné domácnosti je i časově náročná. Je to zatěžující nejen fyzicky, ale především psychicky, a je tedy nutný odpočinek, abych načerpala síly na další péči. Navíc je potřeba se věnovat také dětem a moci s nimi vyjet na výlety a případně na dovolenou.“

Vyhledala proto pomoc Centra Seňorina, které nabízí odlehčovací sociální služby pro lidi trpící různými druhy demence, a když bylo potřeba, převzali zde maminku do své péče. „Díky tomu jsem mohla s dětmi trávit několik dní v rámci prodlouženého víkendu mimo bydliště,“ pochvaluje si paní Angelika.

Třebaže má Angelika Šnajdrová zkušenosti i se státními zařízeními, na Centrum Seňorina nedá dopustit: „Při návštěvě maminky jsem se zúčastnila zdejšího aktivizačního programu. Zaujalo mě, že v rámci něj docházelo ke kombinaci fyzického a mentálního cvičení, a to celkem plynule a pozvolně. Při cvičení bylo zřejmé, že trenérky svou práci dělají velmi sofistikovaně a s přihlédnutím k fyzickým možnostem jednotlivých klientů.“ Využívají zde metodu Montessori, která se jim pro lidi trpící Alzheimerovou chorobou velmi osvědčila.

Jak vypadá běžný den pečující osoby? „Současný denní režim je stereotypní. Když odvezu děti do škol a školky, probouzím maminku a jdeme na ranní hygienu. Ta i s oblékáním trvá více než hodinu. Následuje příprava jídla a pomoc s ním. Kolem poledne to samé. V průběhu dne je třeba dodávat tekutiny a léky. Nejmladší syn si s babičkou rád hraje s autíčky. Pak následuje večerní hygiena a uložení ke spánku,“ popisuje paní Angelika.

Péče o vážně nemocného člověka zabírá mnoho hodin každý den (někdy i během noci), a to bez možnosti odpočinku. K tomu se přidává samozřejmě i péče o děti a další rodinné příslušníky. Právě proto je odlehčovací služba tak důležitá a nezbytná, protože pro pečující osobu neexistují víkendy, svátky ani jiné volné dny.

Jako každá nezisková organizace i Centrum Seňorina potřebuje podporu. „Vítáme s otevřenou náručí dobrovolníky, kteří by našim klientům rádi darovali trochu své energie a zapojili se do aktivizací. Ať už povídáním, předčítáním knih, hraním na hudební nástroj nebo jiným zajímavým programem. Nezáleží nám na věku nebo odbornosti, nejdůležitější je pozitivní přístup a empatie. Čas od času se nám hodí i pomocná ruka na manuální práce, jako je třeba mytí oken nebo grafická příprava materiálů a podobně,“ vypočítává zakladatelka centra Jarka Švarcbachová.

Rok pro dobro: Přečtěte si další příběhy a rozhovory