Zdražit pivo a chleba se bolševici báli. Nechávali to na poslední chvíli!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rohlíky stály tři desetiletí třicetník, mléko dvě koruny, osminka másla pět korun a pivo korunu šedesát. Dnes věc nevídaná, protože ceny se mění i několikrát denně.

Symbolem společenského postavení v padesátých letech minulého století byla televize, kterou o deset let později nahradilo auto. Škoda MB 1000, která přišla na trh v roce 1964, patřila k tomu nejdražšímu, co se v té době dalo v naší socialistické vlasti vlastnit. Ovšem nemohl si ji dovolit každý. Ti, co nechtěli více než rok a půl šetřit, chodili raději na pivo, které bylo dostupné všem. Za komunistické éry bylo totiž pivo levné, což vedlo k tomu, že se jeho pití stalo největším koníčkem českého člověka.

K pití piva neodmyslitelně patřily a dodnes patří hospody. V době bez internetu a sociálních sítí byly jakýmisi centry společenského vyžití. „Mluvilo se o politice nebo sportu, řešily se manželky, milenky, domlouvaly se tam kšefty a sháněli řemeslníci,“ vybavuje si dnešní šedesátník Stanislav Horký a dodává, že k tomu se samozřejmě konzumovalo pivo. A právě to patřilo mezi zboží, které se obávali komunisté zdražit. Už přece spisovatel a velký milovník piva Jaroslav Hašek ústy hlavního hrdiny svého nejslavnějšího románu Dobrý voják Švejk tvrdil, že vláda, která tento zlatavý mok zdraží, padne.

„Mezi základní potraviny, které se dlouhodobě nezdražovaly, patřilo pečivo, maso, mléko, ale také pivo. Mohu říct, že byly tak trochu obavy z nepokojů. Tehdy se vytipovávaly citlivé položky spotřebního koše, kam vedle brambor samozřejmě patřilo i pivo,“ vysvětluje bývalý ekonom Oldřich Petružálek.

Zdražení zboží v obchodech přicházelo náhle a nečekaně. Prodavačky se to dozvídaly až ke konci směny a o mnoho lépe na tom nebyli ani vedoucí prodejen. „Většinou jsem se to dozvěděl tak hodinu před zavírací dobou. Pak jsme tam museli být déle a zboží přecenit,“ vzpomíná bývalý vedoucí obchodu s potravinami Libor Matoušek.

V obchodech byl k dostání zlatavý mok v zelených a hnědých láhvích a jeho konzumenti mezi sebou bojovali, v jakých je chutnější. Jejich debaty mnohdy vypadaly následovně: „To je jasný, v zelených… Ne, v hnědých.“ Stanislav Horský má ale jasno. Jemu chutnalo pivo více z těch zelených, i když vlastně nedokáže vysvětlit proč. Pověst o lepším pivu v zelených lahvích potvrdil i další pamětník, Tomáš Řezáč z Prahy. A vysvětlení také nemá: „Nevím, proč mi přišlo lepší, ale měl jsem to tak zajeté,“ směje se.

Záhadu, proč lidem chutnalo více pivo ze zelených láhví nežli z hnědých, vysvětlil sládek Zdeněk Král. „Tehdy platila norma, že pivo muselo v lahvi vydržet sedm dní. Na dně se samozřejmě postupně usazovala sedlina z kvasinek a v zelených - světlejších láhvích tak mohli lidé zkontrolovat, zda je pivo ještě v pořádku. Vlastně šlo spíš o estetický dojem.“

Mléčné bary, telefonní budky a cigaretový dým všude – fenomény, které už se asi nevrátí. Chybí vám?