Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nasazování plynových masek, hod gumovým granátem, střelba ze vzduchovky či soutěž O partyzánský samopal… Děti se mimo jiné učily orientovat podle buzoly a také si osvojily velmi praktické základy první pomoci. To vše zahrnoval předmět branná výchova, který měl omladinu připravit na obranu obyvatelstva i státu v případě nepřátelského útoku.
Už za první republiky
První výnos o výchově k brannosti vydalo Ministerstvo školství v roce 1934. Zaměřen byl na střední školy a učitelské ústavy a otázky civilní obrany se staly součástí předmětu občanská výchova. O rok později byl vydán výnos také pro národní školy, kde se branná výchova začala promítat do prvouky, vlastivědy, dějepisu, zeměpisu, a dokonce i do výuky cizích jazyků, zpěvu a tělesné výchovy. Od roku 1952 se stala součástí osnov druhého stupně základních škol a škol středních – k tělocviku žákům přibyla jedna hodina branné výchovy týdně a povinná letní a zimní jednodenní branná cvičení.
Pevná součást vzdělávání
V roce 1971 vznikl jednotný systém branné výchovy, který dvě léta nato zastřešil zákon. Cílem bylo učinit z ní program celoživotního vzdělávání. Prostupovala všemi stupni školského systému – mateřinkou počínaje a univerzitou konče. „Jednou přišel můj mladší syn ze školky, byly mu asi čtyři roky, a říkal, že si hráli na slony. Nejdřív jsem tomu nerozuměla, ale pak mi řekl, že měli na hlavičkách masky s chobotem, tak mi to došlo,“ vzpomíná dnes osmdesátiletá Květa Valentová.
Hod granátem a střelba ze vzduchovky
V hodinách tělesné výchovy se trénoval hod černým gumovým granátem. „Pamatuju si, jak jsem vždy hodila jen pár metrů, a učitel mi zdůrazňoval, že by mě granát zabil,“ vypráví dnešní šedesátnice Eva Cibulková a dodává, že na střední škole zase v suterénu, v prostorách šaten, nacvičovali střelbu ze vzduchovek. „Nevím, jestli to bylo zrovna bezpečné, ale měli jsme z toho vždy legraci,“ popisuje tehdejší výuku.

Před rokem 1989 byla součástí výuky na školách povinná branná cvičení. Nicméně takhle vážně jako na fotografii se to nepojímalo. Žáci si masky vyzkoušeli většinou jen ve škole, aby je v přírodě neponičiliFoto: ČTK
Pochodová cvičení s chlebníkem
Od první třídy se chodilo na povinná pochodová cvičení. Žáci si vzali batůžek nejen se svačinou, ale také se zátěží a vyrazili do přírody. „V chlebníku jsme museli mít do třetí třídy tři kila a starší děti pět. Maminka mi vždy plnila sáček s pískem a ve škole to soudružka učitelka kontrolovala. Jestli jsme pochodovali i v igelitových pytlících na nohách, to si už přesně nepamatuju, ale asi ano,“ směje se Dana Horká, která se narodila v roce 1965.
Součástí branných cvičení totiž býval i pochod v „atombordelu“. Jednalo se o nácvik používání improvizovaných prostředků IPCHO (individuální protichemické ochrany), což znamenalo obléknout si pláštěnku, na ruce a nohy si správně navléknout igelitové pytlíky a zajistit je gumičkami, nasadit si plynovou masku (v terénu se většinou jednalo o šátek jako roušku, aby děti masky nezničily) a vyrazit. Součástí byly i přednášky, jak se v případně skutečného útoku poté bezpečně odstrojit.
Masky na huby a běžíme
Školní poplachy braly s rezervou i mnozí učitelé, a tak občas celou záležitost zlehčili. „V osmdesátých letech jsme chodili na gymnázium v Karlových Varech a jedna profesorka byla velmi rázná. Když zazněl poplach, zařvala: Masky na huby a běžíme!“ vzpomínají studenti. Když ovšem vyrazili ze tříd na chodbu, naprosto nesmyslně běželi z jednoho konce na druhý: „Vráželi jsme do sebe, chechtali jsme se a měli jsme z toho pořádnou srandu, než jsme doběhli do sklepa, kde byl pomyslný kryt.“
Poplachu předcházela důsledná příprava
V některých školách probíhalo i měření masek, které měly čtyři velikosti: učitel umělohmotným přístrojem každému změřil rozpětí od kořene nosu pod bradu. Masky vůbec fungovaly jako zlatý hřeb branné výchovy. Podle toho, zda byly určeny pro předškoláky a žáky prvního či druhého stupně, byly s chobotem nebo bez. Chobot totiž sloužil k tomu, aby menší děti nemusely tahat těžký filtr na obličeji a měly ho ve speciálním příručním batůžku přes rameno. Soudružka učitelka masky vydala a na program se dostalo čištění vatičkou namočenou v lihu. Někde děti také speciálním mejdlíčkem potíraly průzory, aby se nezamlžovaly.
Se změnami v listopadu 1989 skončily i výlety v pláštěnkách a igelitových pytlících, které nás měly ochránit před případným chemickým útokem, ale byly také zdrojem neskutečné legrace.
Zdroj: Tohlejsmeprozili.cz