Článek
Klasická scéna, typická ale spíše pro střední a starší generaci. Mladší ženy jsou už v tomto nekompromisnější. Anebo ne? Smíšený pracovní kolektiv. Jeho mužská část si vypráví lechtivé vtipy, které se formou a obsahem hodí spíš do hokejové šatny. Přesto si je z nějakého důvodu mají potřebu sdělovat i před kolegyněmi. Někdy si nevhodnost dané situace opravdu neuvědomují, jindy tím ale naopak programově dávají najevo, kdo je pánem prostoru.
A co na to ženy? Většině je sice trapně, ale neozvou se, jen se schoulí do sebe. Jiné se spolu s muži oplzlostem zachichotají. A jen výjimky se vymezí – a dalo by se říct, že bojují i za ostatní kolegyně. Co se ale stane? „Chichotalky“ se do nich skoro dotčeně pustí, že nemají smysl pro humor a berou se moc vážně. Vždyť o nic nejde. Ty tiché raději ani neceknou. Maximálně někde za dveřmi poplácají bojovnice za slušné chování mužů k ženám, když je dotyční pánové nevidí a neslyší.
Šrouby do hlavy
Mlčící ustrašené kolegyně jsou kapitola sama pro sebe. Chichotalky si možná myslí, že když drží basu s hulváty, tak něco získají. Naopak. Nejenže si u nich nešplhnou, ale jen je utvrdí v názoru, že je tohle chování normální. Že i ostatní ženy jsou slípky, kterým ani nedochází, že jsou uráženy, nebo se jim to snad i dokonce líbí. Pro toto – na první pohled nepochopitelné – ženské chování existuje krkolomný odborný termín internalizovaný patriarchát.
O co jde? Terapeut Honza Vojtko tento jev na svém facebovém profilu vysvětluje následovně: „Internalizovaný patriarchát označuje situaci, kdy jedinec (žena) nevědomě přijímá a přebírá hodnoty, normy a očekávání, které patriarchální společnost klade na jednotlivé role a chování mužů a žen. Tyto hodnoty, často zakořeněné od raného věku, mohou ovlivňovat způsob, jakým lidé vnímají sami sebe a své místo ve světě, a mohou vést k tomu, že se přizpůsobují a jednají v souladu s tradičními genderovými normami, i když to není v jejich nejlepším zájmu.“ Staletý tlak tedy způsobí, že žena tomu, že je něco méně, uvěří – a pak si nechá leccos líbit, jen aby se „svému pánovi“ neznelíbila. A chová se tak i ve chvíli, kdy už jí nic nehrozí a nikdo to po ní ani nechce.
Chichotalky se do nich skoro dotčeně pustí, že nemají smysl pro humor a berou se moc vážně. Vždyť o nic nejde…
Hrubián mě ochrání
Nedávno si Američané zvolili nového prezidenta. Jeho předpoklady k vykonávání funkce nejmocnějšího muže světa nehodnotíme. Rozhodně ale není prototypem gentlemana. O ženách se mnohokrát vyjádřil nevybíravě, prokazatelně se k některým v minulosti choval násilnicky. Přesto mu spousta Američanek dala hlas. V čem spočívá kouzlo mužské hrubosti a proč nejsou loajální s jeho oběťmi? I za tím je výše zmíněný jev. Ženy se na sebe dívají očima dominantního muže, přejímají jeho pohled na to, co je a co není ženskost, a přidávají se na jeho stranu i ve chvíli, kdy je to pro ně nevýhodné: „Sice mi možná jednu ubalí, ale zase mě ochrání, protože se ho všichni bojí…“
Když dva dělají totéž, není to totéž
Další příklad internalizovaného patriarchátu – aniž bychom si to uvědomovali – je i v obecně rozdílném postoji k osamělým matkám a osamělým otcům. Podle statistiky skoro sedmdesát procent rodin, kterým se narodí dítě se zdravotním postižením, těžkou životní zkoušku nevydrží.
Kdo tu situaci neprožil, nemá právo hodnotit, ale každopádně většinou utíkají muži. Tím, že se to děje tak často, společnost bere daný jev skoro jako normu. Matku, na doživotí připoutanou k dítěti, které se neobejde bez pomoci, tak nikdo extra nelituje. Ovšem ani nijak extra neodsuzuje otce. Naopak – oněch třicet procent mužů, kteří zůstanou a táhnou káru plnou starostí společně s partnerkou, okolí považuje za hrdiny a téměř celebruje. U ženy se totéž bere jako samozřejmost.
Nespravedlnost? Ne, dvojí patriarchální měřítko, kdy má muž právo na své vlastní osobní štěstí i budoucnost. Žena ne, od té se čeká přizpůsobení sebetěžším okolnostem. Ve vzácnějších případech, kdy uteče matka, se do ní pouštějí hlavně ženy. „Ani se nesnaží s takovou matkou soucítit. Svým prohřeškem jim dává neopodstatněný pocit satisfakce a nadřazenosti, že ony si s životem poradily lépe, a s chutí se přidávají k lynči,“ vysvětluje pohnutky kritizujících dam psycholožka Jana Novotná.
