Článek
Základní psychologické pravidlo zní: Čím víc nám na někom záleží, tím snáz nás vykolejí a rozhodí. Je jedno, jestli vědomě a programově nebo mimoděk. „Osobní vztahy jsou a budou vždycky plné emocí,“ vysvětluje psycholožka Jana Markvartová, proč se rady okolí o nadhledu a toleranci v případě členů rodiny tak často míjí účinkem. Kamarádi, známí, ale i životní partneři, pro které je náš táta a máma „jen“ tchán s tchyní, nejsou na rozdíl od nás tolik citově nezainteresovaní.
Rodinné hádky
U kolegy, který má pro nás nepřijatelné názory, si řekneme: „Je to zabedněnec, ale jeho věc.“ Tytéž názory u tatínka, kterého jsme jako malí brali jako všeuměla a vševěda, nás ale zamrzí. Chtěli bychom s ním být naladěni na stejnou vlnu, ale ono to najednou nejde. Jakýkoliv pokus jej přesvědčit našimi argumenty skončí hádkou.
Rodičům nemusíme rozumět ani s nimi souhlasit. Stačí cítit náklonnost a vykolíkovat si teritorium.
„Rodiče se rozešli, když mi bylo devatenáct a bráchovi dvacet pět. Táta si našel jinou paní, se kterou teď žije,“ popisuje čtyřicetiletá Jana jeden z momentů, který ovlivňuje její vztahy s rodiči i po letech. Má je ráda oba, ale unavují ji hry, kdy musí před mámou tajit, že se s tátou i jeho novou partnerkou poměrně často vídá. „Tedy nemusím, ale jsem zbabělec a vím, že si zapíráním kupuji klid,“ vysvětluje Jana. Její matka totiž považuje kontakty s otcem stále ještě za zradu na sobě. „Dočetla jsem se v nějakém psychočlánku, že je stěžování si rodičů jejich volání SOS. Chápu, ale jako dceru mě to unavuje!“ uzavírá svůj příběh.
Neumí být spolu ani bez sebe
Eliščin otec se pro změnu nudí v důchodu. Dvojice rodičů, která spolu nebyla v produktivním věku zvyklá trávit celé dny, si leze na nervy. „Táta mámu opravuje u všeho, co dělá. Podle něj je strašně nesystematická a nelogická. A to i u takových blbostí, jako je praktičnost poskládaní příborů v šuplíku. Máma se nechce dohadovat, a tak nereaguje. Táta to ovšem bere tak, že ho ignoruje, a přitvrzuje. Zvlášť jsou fajn, ale spolu dokážou vytvořit dusno k nevydržení.“ Čtyřiačtyřicetiletá Eliška říká, že se z každé návštěvy tři dny vzpamatovává. Proto za nimi jezdí méně, než by asi měla. Ovšem pak má zase výčitky, protože bůhví, jak dlouho tu ještě budou…
Dospělé děti a jejich rodiče
Jaká je tedy role dospělých dětí? „Nikdy ne soudců,“ varuje psycholožka Lenka Turková. „Jsme pozorovatelé. Ne sice nestranní, ale měli bychom se o to snažit. Máme pocit, že rodiče, se kterými jsme vyrůstali, dokonale známe, ale to není pravda. Nevíme mimo jiné, co se třeba odehrávalo v jejich ložnici. Co si kdy museli navzájem odpustit. Neznáme jejich tajné nepsané dohody, které mezi sebou páry mívají.“
Podle psycholožky je skvělé, když dospělé děti vnímají rodiče jako své přátele. Není to ale nutnost. „Nemusíme jim rozumět ani s nimi souhlasit, stačí cítit náklonnost a vykolíkovat si teritorium, do kterého si nenecháte od nich lézt, a naopak, kam nepolezete vy jim. Nechtít je měnit, ale změnit svůj postoj k nim.
