Kdo ženy omezuje víc: muži, nebo samy ženy? Kdy už pochopíme, že všechny plujeme na jedné lodi…

Jaký postoj měly ženy ve vaší rodině k sobě navzájem? Sem patří i to, jak a co si o svých matkách, tchyních, tetách, babičkách či sestřenicích myslely. Jak o nich mluvily. Probíhaly rodinné sešlosti tak, že se všichni akceptovali i se svými podivnostmi a odlišnostmi podle hesla „Nikdo není dokonalý“? Anebo se změnily v divokou drbárnu příbuzné, která zrovna nebyla přítomná, a jednotlivé členky rodiny si s ní – alespoň verbálně – vyřizovaly účty?

„Celé dětství jsem sledovala svou babičku, jak nesnáší jednu moji tetu – manželku mámina bráchy,“ vzpomíná Jarka na své první setkání s ženskou neloajalitou. „Jak se na ni vždycky, když přijela se strejdou na návštěvu, usmívala, nabízela jí pohoštění. Ale sotva teta vytáhla paty, babička protáčela oči, jak je její snacha strašná a strejda osel, že si ji uvázal na krk. Hlavně že zase sežrala půlku bábovky, uzavírala to zlobně, když jí předtím do jídla pobízela. Teta by si nepomohla, ani kdyby si nevzala ani drobeček. Babička by to brala, že se nad jejím pekařským uměním povyšuje a ofrňuje. U jedné sestřenice zase neustále řešila, že je v devětadvaceti už přezrálá jako hruška, tak k čemu jí je vysoká škola, když si nedokázala najít ženicha. A pak se rozčilovala, že k ní sestřenice nejezdí na návštěvu.“

Jarce to prý už v pubertě nasadilo brouka do hlavy. Když se takhle chová babička, tedy osoba, od které se čeká, že si k ní budou všichni chodit pro lásku a útěchu, co čekat od cizích žen? „Všechno to korunovala máma, která mi řekla, že od ostatních ženských nic dobrého čekat nemůžu. Přitom měla normálně kamarádky. Tenhle podivný rozpor, proč si to my ženy vlastně děláme, řeším dodnes.“

Zároveň ale říká, že rozhodně není nekritická obdivovatelka mužských týmů. V jednom pracovala a tam se zase hrály různé kohoutí hry. „Pánové si natřásali ega a někdy mi tam dost chybělo ženské vnímání i parťáctví. Třeba ve chvíli, kdy jsem si je musela ‚vychovat‘, aby si přede mnou odpustili některé nablbé sexistické poznámky. Vadilo mi, když přehlíželi, že jsem také žena, a brali mě jako kámoše.“

„Když kritizujeme jiné ženy, děláme to proto, že chceme být lepší na jejich účet,“ vysvětluje psycholožka Jana Kábrtová. „Tím, že je trochu shodíme ze schůdku, samy naráz vypadáme vyšší. Ukážeme, že my jsme ty lepší matky, vzornější manželky, perfektnější hospodyně. Ale také životem nespravedlivě stíhané chudinky, které si zasluhují víc pozornosti a obdivu než potvory, co mají vždycky kliku.“

Výsledek? Dobře není ani pomlouvaným a zesměšňovaným, ale ani pomlouvajícím a zesměšňujícím. Kdy bude ženám lépe? Až pochopí, že všechny plují na jedné lodi a zaslouží si podporu a empatii.

Nicméně to neznamená, že si ženy nemají konkurovat. Konkurence je ve zdravé míře důležitá – pracovně i soukromě. Člověk nezakrní, nezapouzdří se jen ve svých názorech a pohledu na svět, táhne ho to nahoru. Ale je v tom jeden fígl. Nesmíme ji vnímat vztahovačně a zakomplexovaně jako důkaz naší neschopnosti nebo překážku. Konkurence je inspirativní, když ji nekopírujeme, ale vytáhneme si z ní něco, co nám sedí.

Svižná sedmdesátiletá dáma, která denně ujde deset kilometrů se svým psem, nerezignovala na kadeřníka a chce se bavit i o jiných tématech, než jsou vnoučata nebo choroby, dokáže pořádně dopálit své vrstevnice, které rezignaci na svůj vzhled i životní náplň svedly na „obětování rodině“. Provokuje je, protože jim ukazuje, že to tak být nemuselo. Existují objektivní příčiny (jako třeba nemoc), ale i výmluvy. Taková dáma – ať se nám to líbí, nebo ne – mnohé ženy usvědčuje spíš z osobní lenosti se sebou něco dělat. Zvlášť když se ukáže, že ona dáma nikdy nepřehazovala peníze vidlemi, protože pracovala třeba jako knihovnice, a navíc ji opustil manžel.

Legendární scenárista Jaroslav Dietl, skvělý pozorovatel lidského hemžení, v tomto směru zabodoval v legendární Nemocnici na kraji města. Drobná epizodka dodnes vydá za deset přednášek o ženské velkorysosti a moudrosti. Venkovská ordinace, kde se dočasně vyskytuje primář Sova. V jedné scéně na mladou zdravotní sestřičku v podání Jany Paulové praskne, že před pacienty nepravdivě osočuje z nekompetentnosti svoji nadřízenou, doktorku Fastovou. Když se zlomyslná lež provalí, primář Sova se od ní dožaduje omluvy, ale doktorka Fastová jej zastaví.

Doporučí mu, ať to nechá plavat, protože si na rozdíl od něj všimla, že mu sestřička samoživitelka nadbíhá. Sestřička si její velkorysost samozřejmě neuvědomuje, a tudíž ji ani neocení, protože pro tento postoj je typické, že není hlučný ani na efekt. Naopak – velkorysost si méně vychovaní nebo sociálně nebystří lidé velmi často vysvětlují jako slabost. Není to tedy něco, za co se tak úplně sbírají body, ale silný jedinec tak může dané prostředí aspoň trochu kultivovat.

Proč vás vaše kamarádky pomlouvají? Co si myslí ženy o ženách podle jejich znamení horoskopu