Vysočanům, Libni, zdaleka se vyhni… Vzpomínka na časy, kdy Praze vládla Pragovka a ČKD

Když dnes procházíte naleštěným Karlínem nebo Smíchovem, kde se byty prodávají za desítky milionů, možná si ani neuvědomíte, že tu kdysi pulsoval ruch továren a dílen. Teď tu společenský rozkvět žene ceny nahoru, ale bývaly doby, kdy se do těchto čtvrtí, stejně jako do Libně nebo Vysočan, „slušná holka neodvážila sama“, jak praví lidový popěvek.

Po druhé světové válce byla Praha ještě pořád plná továren, které živily celé rodiny, často po několik generací. Dělat v Pragovce nebo ve Škodovce, kde pracovali i táta a děda, byl životní styl. Vlastně celoživotní, protože v socialismu se fluktuace moc nenosila. V devadesátých letech pak přišla změna a šok. Nastoupila privatizace, uzavírání podniků a proměna industriálních prostor na něco úplně jiného. Přesto si starousedlíci pamatují časy, kdy měly Vysočany, Holešovice nebo Smíchov úplně jinou atmosféru.

Například v Holešovicích, které jsou dneska trendové a hipsterské, plné kaváren a klubů, se vyráběly těžké stroje v První pražské akciové strojírně. Karlín byl zas přístavní čtvrtí, a v hospodách čtvrté cenové popíjeli i šífáci (lodníci), sídlila tam známá Rustonka, továrna, která vyráběla kolejové konstrukce, i Zátkova továrna na nápoje. Ve Vysočanech se v Pragovce stavěla auta, která jezdila po celém světě, a také zažily slávu ČKD, strojírenského závodu, jenž v dobách svého rozmachu zaměstnával 50 tisíc lidí. Smíchov byl zase spjatý s Tatrovkou a jejími součástkami pro železnici. I patricijské Vinohrady byly plné menších dílen na kovové výrobky a textil.

Paní Marie, dnes osmdesátiletá obyvatelka Karlína, s úsměvem vzpomíná na dobu, kdy každé ráno mířila právě do Rustonky. „Bylo to těžké, ale byla tam úžasná parta. Po práci jsme chodili na kávu nebo pivo, slavili svátky a drželi při sobě,“ říká.

Podobně vzpomíná i vysočanský rodák Jozef. „Soustruhy, frézky, lisy, všude rachot, to bylo nejhorší. Práce byla tvrdá, jednotvárná, ale člověk si zvykl. Normy byly, plán se musel plnit, jinak přišla domluva na nástupu. Šéfové měli tabulky, ale my měli fígle – věděli jsme, kdy zpomalit, kdy přidat. Pauzy jsme trávili v kantýně nebo na dvoře s cigaretou. Tam se probíraly drby. Výplata byla jistá, byt přidělený, no tak jsme dřeli. Po šichtě jsme šli na pivo. Tam se dalo mluvit volněji, zanadávat si na „vedení“. Přesto – parta byla dobrá. Když se něco podělalo, pomohli jsme si. Jestli je to dneska lepší? To nevím, jsme starý, na novoty si zvykám těžko.“

… a draze, říká se. To se moc nezměnilo. Staré tovární haly mizí, mění se na kanceláře, kulturní centra a luxusní byty. Zanedbané plochy pomalu nahrazuje nová výstavba, protože pozemky v Praze mají cenu zlata. Holešovická tržnice či bývalé haly v Karlíně jsou teď místem pro umění, gastronomii i komunitní setkávání. Přesto někteří, kteří tu stejně jako Jozef prožili celý život, tvrdí, že s proměnou zmizela duše starých časů i drsné kamarádství.

Historie průmyslové Prahy se postupně vytrácí, zůstává jen to, co je památkově chráněné, ale vzpomínky na ni přetrvávají v srdcích těch, kdo ji zažili a ve fabrických čtvrtích prožili celý svůj život.

Luxusní byty z bývalých továren: Tyhle skvostné lofty vám vyrazí dech!