Pracující mámy nejsou hrdinky, ani ztrápené upachtěné chudinky: Šárka Kabátová o knize Máma má práci

Dnes je Mezinárodní den dětí a je dost pravděpodobné, že většina pracujících matek se bude snažit dostat z práce co nejdřív, aby si to s potomky užily. Stejně jako den předtím kvůli kroužku nebo návštěvě lékaře. To je běžná realita pracovních dní většiny maminek, které pak často pracují po večerech, o víkendech, ve chvílích, kdy děti spí (a ony by se měly dle chytrých knih věnovat samy sobě, nebo snad dokonce spát).

Novinářka Šárka Seydler Kabátová se nikdy nebála náročných témat a otvírání diskuse. Nyní dopisuje knihu Máma má práci, citlivou výpověď, ve které spolu s deseti pracujícími matkami rozbíjí mýtus o superhrdinkách i věčně nevyspalých a ztrápených ženách. Kniha vyjde v říjnu a všechny informace o ní najdete mimo jiné na profilu @kabatnice.

Našla jste recept na to, jak sladit práci a mateřství?

To je hned na úvod těžká otázka. Najít si ten svůj klíč je dlouhodobá záležitost. Pořád se to mění podle toho, jak dítě roste a vyvíjí se. Definitivní návod asi neexistuje, něco funguje delší dobu, něco platí třeba jen dva měsíce. Jste neustále ve střehu a musíte reagovat a přizpůsobovat se.

Co se osvědčilo vám jako pracující mámě s dvouletou dcerou?

Pracuju od jejích čtyř měsíců, zpočátku jsem ale jako novinářka psala třeba tři texty měsíčně, což se docela dalo. Dcera toho sice moc nespala, ale doháněla jsem to po nocích. Teď, v jejích skoro dvou letech, pracuju z domova, pokud tedy nejedu někam na rozhovor. Manžel možnost home office téměř nemá, tak to ve všední dny různě lepím a o víkendech si můžu dopřát intenzivnější práci.

Tedy v čas, kdy byste měli být spolu.

Je to tak. Jsem ale zvyklá práci kouskovat, využít každou volnou chvíli. Něco udělám i z mobilu, třeba když vidím, že si dcera chvilku hraje sama. V současné době mě nejvíc zaměstnává práce na knížce, u které mě uklidňuje, že je to práce časově ohraničená. Až ji dokončím, dopřeju si volnější pracovní režim.

Maminkám se často doporučuje, že by si měly dopřát čas jen pro sebe a nemít výčitky, že dítě zanedbávají, když si chvilku odpočinou. Naopak se za ním vrací svěží. Ale práce není čas pro sebe. Vy se neobčerstvujete, nejdete na masáž…

To sice ne, ale jak víc a víc tohle téma zkoumám, všímám si, že pro mnoho maminek je práce tak trochu masáží. Nebo je to možná zbožné přání? Pravdou je, že já osobně mám svou práci tak ráda, že je pro mě oživující. Jsou samozřejmě i náročné dny, kdy síly docházejí. Holt někdy to může být masáž, jindy brutální nálož.

Co byl důvod, když jste se ve čtyřech měsících vaší holčičky rozhodla, že začnete zase pracovat? Jaká byla vaše motivace?

Hodně jsem o tom přemýšlela už před těhotenstvím a během něj. Věděla jsem dopředu, že i s malým dítětem budu chtít dělat. Co jsem dopředu nevěděla, bylo, jak to skloubím dohromady. Nechtěla jsem z práce, kterou mám ráda, zmizet na několik let. Cítila jsem, že bych mohla velmi snadno sejít, že potřebuju krmit mozek i něčím jiným než mateřskými povinnostmi. A nezastírám, že tam z mé strany byla i potřeba vydělávat, přispět do rodinného rozpočtu. To si myslím, že je důležité zmínit.

Říkáte, že pracující mámy nejsou ani superhrdinky, které bychom měli obdivovat, ale zároveň to nejsou upachtěné chudinky. Jaké tedy pracující mámy jsou?

Úplně normální ženy, kdy každá má svůj příběh a ambice. A já bych ráda, abychom se vymezili právě vůči zmíněným stereotypům. Některé mámy chtějí dál pracovat, být součástí své profese a nezahodit své zkušenosti a talenty. Jiné potřebují pracovat, aby vydělaly peníze. Jsou to ženy úplně stejně platné ve společnosti jako kdokoliv jiný, práce má pro ně hodnotu a bojují se systémem, který jim není nakloněný. Společné je jim to, že neustále oscilují mezi polohou, kdy kontrolují, zda nezanedbávají něco ve výchově a v péči o dítě, o sebe samu, o rodinu a partnera, o svoje okolí, a kdy řeší práci. A často z té rovnice něco vypadne…

Často ona sama…

Ano, vypadne máma samotná, která neživí svoje sociální kontakty, nevídá kamarády, zanedbává domácnost. Co ale nezanedbává dobrá pracující máma nikdy, je její dítě.

V čem vidíte hlavní překážky, kterým musí pracující mámy čelit? Co je špatně na nastavení české společnosti? Jsou na tom ty západní lépe?

Já si myslím, že je to hlavně absence pochopení, což vede právě ke vzniku zmíněných stereotypů a mýtů. A druhá věc je, že systém není nakloněný tomu, aby pracujícím matkám vytvářel podmínky.

V zahraničí se pracující matky po pár měsících běžně vrací do práce. My sice máme ten „luxus“, že můžeme být až čtyři roky doma, nebo pokud máme víc dětí, tak klidně i déle, ale ono to jen jako výhoda vypadá. Když se totiž po delší době vrací do práce, nezvládají pracovní tempo, unikají jim některé souvislosti nebo ztrácí přehled.

Co se týče času stráveného s dítětem, já jsem rozhodně zastánce toho, aby matka byla s dítětem co nejvíc, a je to určitě dobře pro celou tu rodinu. Ale myslím si, že je důležité se ve společnosti nastavit na to, že by se ženy vracely do práce postupně. Že to není buď–anebo, tedy buď nepracovat, nebo pracovat tak, že se člověk sedře.

Kde vidíte pozitivní změny v tomto směru?

Například v tom, že v Česku postupně vzniká řada různých organizací a iniciativ, které se tomuto tématu věnují a rozšiřují tak povědomí o tom, co vlastně pracující mámy dělají. A vytváří pro ně zázemí. To je například spolek Mumdoo, dělá i velký výzkum ohledně potřeb matek, které chtějí sladit práci a mateřství. A já jsem moc zvědavá, co z čísel vyjde. Protože většina žen v mém okolí nechce být v uvozovkách jen na rodičovské dovolené.

A pak se objeví názory, že pro vývoj dítěte je důležité a zásadní, aby matka byla minimálně tři roky doma a táta byl silák, co nebrečí a vydělává.

Je to tak… Pro mě je velmi zajímavé celou diskuzi sledovat, i když mě často překvapí, nemile, že největšími soudci žen jsou jiné ženy. Měly bychom se navzájem podporovat a předávat si zkušenosti, ale už v rané fázi těhotenství jsem pochopila, že žena může být k jiné ženě velmi krutá.

Velkou radost mi dělá čím dál větší snaha otců zapojovat se, pak se ale v komentářích pod články dočtu, že žena by měla být doma, obstarat svému muži večeři, pak je dobrou ženou. Podle mě je velmi důležité, aby dítě vidělo svoji mámu odmala pracovat, aby vidělo, že pro ni má práce hodnotu, že chce něco dokázat.

Co zapojení otce?

Já vidím zapojené mladé otce čím dál víc a těší mě to. Můj manžel se snaží zapojovat, jak mu čas a práce dovoluje, a neumím si představit, že by to tak nebylo. Ale zároveň si uvědomuju, a v knize takové ženy mluví, že každá pracující máma to štěstí nemá.

Mluvila jste o práci, kterou děláte během krátkých chvil klidu. Co jsou typická úskalí, se kterými se pracující máma vyrovnává?

Myslím, že to dost závisí na tom, kolik let je dítěti. Já jako máma dvouletého vidím problém v tom, že péče o něj je intenzivní: samo se nenají, nedojde si na záchod, musíte ho neustále chránit. Do toho mámě hlavou jedou pracovní myšlenky a vidí před sebou seznam úkolů. Dřív jsem si nedovedla představit, že pro mě jednou bude 10 minut čistého času hodně a že dokážu během té chvíle udělat takovou spoustu věcí. Nikdy jsem nebyla tak výkonná, jako jsem teď.

Další velkou překážkou může být nepochopení ze strany pracovního kolektivu, kolegy nemusí zajímat, že musíte řešit třeba kojení nebo přebalování. Samotným mámám se o tom nechce mluvit, nechtějí tím nikoho zatěžovat. Zároveň ale silně potřebují podporu a slyšet, že je to v pořádku. A na co nesmím zapomenout, je únava. Protože matky toho moc nenaspí.

Vyzpovídala jste tuším 10 pracujících matek. Kdo jsou dámy, se kterými si budeme moci přečíst rozhovory?

Je tam spisovatelka Kateřina Tučková, vědkyně Adéla Šimková, profesionální tenistka Barbora Strýcová, velmi zajímavý příběh má podnikatelka Petra Plemlová se 4 dětmi, mám tam advokátku Michaelu Plachkou, novinářku Veroniku Ruppert, političku, akademičku a ekonomku Danuši Nerudovou, záchranářku Zuzanu Kurzovou. A potom je tam výjimka, autorská a manželská dvojice Taste of Prague, takže v mé knize vystupuje i jeden muž – Jan Valenta – a s ním Zuzana Daňková. A teď se mi ještě potvrzuje poslední jméno, bude se jednat o sociální pracovnici Moniku Hildebrandovou.

Když jsem četla jména jako Tučková, Strýcová a další, říkala jsem si, že jde o ženy, jejichž práce je poměrně flexibilní, nemusí být v práci od devíti do pěti. Ale vy tam máte záchranářku a sociální pracovnici, ty opravdu nemají možnost krást si chvilky na práci během dne…

To opravdu ne. Navíc konkrétně příběh záchranářky Zuzany Kurzové je velmi zajímavý. Rozhodně se nevrací postupně. Do své práce je velmi nadšená a skočila do ní přímo po hlavě. Slouží dvanáctihodinové směny a má dvě malé děti předškolního věku. Zajímavé je to o to víc, že pracuje v Liberci, ale je z Prahy, dělá několikrát měsíčně dvanáctihodinové noční směny a nemá absolutně podporujícího manžela.

To už ale tou superhrdinkou zavání…

Navíc její velkou ambicí je stát se leteckou záchranářkou a dělá pro to všechno. Považuju ji za velmi odvážnou ženu, protože už jen pracovat jako záchranář a mít doma malé děti je podle mě nepředstavitelná zátěž.

Jak jste ty mámy vybírala? Mají s vámi jejich příběhy něco společného?

Každý je jiný, ale v něčem jsou si podobné. Všechny ty maminky spojuje, že mají mateřské radosti i povinnosti a způsobuje jim to komplikace v jejich profesi. Přijde mi zajímavé, že se člověk dokáže ztotožnit i třeba s životním příběhem špičkové tenistky Barbory Strýcové. Nejsem absolutně sportovní člověk, a přesto řeším velmi podobné věci jako ona, protože máme podobně staré děti. To mě utvrzuje v tom, že ať se člověk věnuje čemukoliv, mateřské role jsou si velmi podobné. Je tam společný motiv odhodlání a chuti za každou cenu to nějak zvládnout.

Výběr té desítky jsem dělala poměrně dlouho, snažila jsem se, aby tam byly ženy různých profesí, věků, s různě starými dětmi a v různé fázi kariéry, aby tam byly zastoupené různé životní příběhy, životní kotrmelce a aby všechny nevycházely ze stejného nebo podobného prostředí.

Kladla jste jim stejné otázky, nebo jste jim otázky přizpůsobovala?

Měla jsem sadu otázek, které jsem chtěla pokládat všem. Na některé došlo, protože jsem je považovala za klíčové. Ale každá z žen byla natolik jiná a její příběh natolik zajímavý, že jsem se musela přizpůsobit tomu, co zrovna slyším, a nacítit ji, abych pochopila, co prožívá.

Jaká byla nejzásadnější otázka, na kterou jste chtěla slyšet odpověď od každé z dotazovaných?

Nejzásadnější bylo, jak se vypořádávají s případnými výčitkami svědomí ve vztahu ke svým dětem. A přijde mi skvělé, že ani jedna nemá výčitky, pouze se potýkají nebo potýkaly s obavami. Ani jedna si nevyčítá, že by nějak podcenila výchovu nebo péči. A to je pro mě zásadní, i díky tomu jsem se zbavila i své autorské pochybnosti, zda je toto téma vůbec nosné.

Ve vašem vzorku jsou i ženy s dětmi staršími, než máte vy. Vzala jste si z rozhovorů nějakou radu, dala vám třeba některá z respondentek v něčem naději?

Určitě. Cítila jsem z nich nadhled a mám pocit, že si od všech beru vědomí, že raná fáze mateřství je komplikovaná, protože tam hraje roli hodně iracionálních prvků a člověk sám sobě staví bariéry. Ale že je to jen fáze.

Kdy jste se rozhodla, že by knížka měla vzniknout? Byl tam nějaký konkrétní moment, nebo se to ve vás střádalo postupně?

Byla jsem ve fázi obrovských pochyb. Řešila jsem, jestli mám přistoupit na nové pracovní projekty, a kdybych podobnou knížku měla tehdy v ruce, mohla jsem si ušetřit hodně nočních trápení, kdy jsem přemýšlela, jestli to zvládnu.

Jeden konkrétní moment si přesně pamatuju. Bylo to během nočního kojení, které jsem si zkracovala tím, že jsem na mobilu hledala rady ohledně ladění mateřství a práce. Na nějakém diskusním fóru jsem si četla komentáře a uvědomila si, jak je pro mě potupné čerpat informace od lidí, kteří se podepisují zvláštními přezdívkami. Rozhodla jsem se, že tohle téma chci sama zpracovat a řešit.

Že vám tedy nějaká Vanessa001 nebude radit, jak nakládat se životem…

Spíš Beruška359. Jsem přesvědčená, že i když jsou v knížce příběhy žen, které se mohou zdát být superhrdinkami, tak jsou to skutečně normální ženy. A byla bych do budoucna ráda, aby lidé chápali toto téma jako celospolečenské, a ne jako přihlouplé mama téma.

V čem vidíte výhodu, když zaměstnavatel vytvoří komfortní prostředí pracující mámě? V čem je přínosem?

Velká výhoda je, že bude stoprocentně loajální a bude si té příležitosti vážit. Bude výkonná a zorganizuje si práci tak, aby nikoho nezatěžovala malichernostmi. Problém ale nastane v momentě, a to je samozřejmě nutné říct, kdy jí onemocní děti. Z toho mají pochopitelně zaměstnavatelé strach, na druhou stranu to běžně zvládají živnostnice a věřím, že si poradí i ostatní mámy, normálně zaměstnané. Rozhodně není cílem žádné matky se flákat.

Mimo jiné v knize říkáte, že je velký rozdíl mezi matkou, která pracuje, protože je to čistě její osobní volba, a tou, která do práce musí kvůli penězům. V čem je to tak jiné?

Když pominu dílčí, provozní rozdíly, tak myslím, že zásadní je nastavení mysli, jde o úplně jiné mentální rozpoložení. Jedna věc je dělat práci pro radost, z potřeby sebenaplnění. Jiné to je, když člověk skutečně musí obstarat a uživit své dítě. To pak snadno propadnete pocitům zmaru nebo zoufalství. Ale zase když jste v tísni, máte asi o to větší sílu překonávat překážky. Možná se mýlím, nikdy jsem nebyla v situaci, že bych byla sama na dítě a musela nás uživit. Takže budu ráda, když mě nějaká maminka ještě více uvede do děje.

Vydání knížky Máma má práci můžete podpořit i vy v rámci kampaně na HitHit.