Pracanti a nemakačenkové. Proč to lenochům u šéfů prochází?

Hlídají nás excelové tabulky, normy, termíny, kontroly plnění cílů, různé čipy a pípáky evidující, kolik času jsme strávili na obědě a někde i na záchodě. Tlak na výkon je – zvlášť v některých oborech – obrovský. Otázka pak zní, jak je možné, že „imitace činnosti“ v dnešní době ještě někomu v pohodě prochází, zatímco jiný dostane za uši za sebedrobnější chybku.

„Když jsem pracovala za covidu v bance, jako řadová zaměstnankyně, během lockdownu jsme i my museli k velké nelibosti firmy zůstat doma na home office,“ popisuje Simona onen rozdíl mezi chovností a tažností. V praxi to podle ní znamenalo ráno v osm nula nula zapnout počítač a až do konce pracovní doby vám musela svítit zeleně kontrolka, podle které šéf viděl, že „se maká“. Když svítila žlutě, bylo zle. Dobře, proč ne. „Úkolů jsme měli tolik, že u nich člověk trávil rozhodně víc času, než když byl v kanceláři. Ale stejně jsem se pomalu bála jít vyčurat. Kolegyni se stalo, že když se zasekla na záchodě na velké, okamžitě následoval přísný dotaz ve smyslu, kde se fláká,“ popisuje Simona přísný režim bílých límečků.

Na oběd měli zaměstnanci oné banky přísně vymezený čas, kdy museli předem nahlašovat, v jakém časovém úseku se najedí. „Presumpce viny, tedy automatický předpoklad, že se budeme flákat, byla nepříjemná,“ vzpomíná dnes Simona zpětně. Pointa? „Když jsme se pak vrátili zpět do kanceláří, obdivovali jsme kolegu a šéfova oblíbence, který nám byl dáván jako vzor výkonnosti, jak za covidu zhubl,“ bere si opět slovo Simona. „Jeho ego si pochopitelně vrnělo a ve slabé chvilce se prořekl, že si chodil v pracovní době v pohodě třikrát denně zaběhat. V tu dobu „hýbal myší“ a imitoval tatínkovu přítomnost u počítače jeho dospívající syn. Šéf byl v pohodě, kolega byl v pohodě. Jen my blbky, tažné ženy, jsme měly výčitky, když jsme si i odskočily dát prádlo do pračky,“ uzavírá Simona. Tady selhal ten, kdo jmenoval šéfem člověka, jehož práce je založena na osobních vazbách. Možná to znáte také, jeho oblíbenci projde všechno, ostatním nic.

Anebo jiný problém: Dvě kolegyně, které udělají stejný objem práce, ale o jedné si okolí myslí, že maká víc. Alena, hlavní účetní, řídí dvanáctičlenný tým složený ze samých žen. Pohled nadřízeného se podle ní může velmi lišit od názoru kolektivu. Na svoji pozici nastoupila z vnějšku, z jiného podniku. Od svých nových kolegyň – nerada používá slovo podřízená - tak měla odstup. „Některé ženy tu pracují i dvacet let, vzájemné osobní vazby jsou zde dost silné. Ze své šéfovské pozice a jako člověk bez osobních vazeb jsem tedy logicky viděla některé problémy jinak. Šlo o tohle: Kolegyně, které se neřeklo jinak než zdrobněle Olinka, chodila do práce první a odcházela poslední. Byla spolehlivá, precizní, nikdy nemarodila. Jen jí všechno hrozně trvalo. Tím, jak byla pečlivá, až úzkostná a kvůli tomu až neúměrně perfekcionistická, se často zbytečně patlala i s tím, co si takovou pozornost nezasluhovalo,“ načíná téma Alena.

Pak tu byla jiná kolegyně, Pavlína. Ta se do kanceláře většinou přiřítila na poslední chvíli. Dopoledne si zašla dvakrát na cigárko, občas si protáhla oběd. Ale oproti Olince byla rychlá jako blesk, svoje úkoly zvládala stejně dobře jako ona a v o třetinu kratším čase. Z pohledu ostatních ale byla „chovná“, tedy nemakačenko a bohém. Prostě proto, že si to neodseděla jako Olinka a nikdy se nezdržela po pracovní době.

„Když se v kanceláři zeštíhlovalo, musela jsem někoho propustit a vybrala jsem si Olinu. Alena si tím vykoledovala velkou porci zášti. Pro kolegyně byla Olina pracant, který pro firmu dýchá. Nevnímaly, že byla neefektivní. Že jsem si jí lidsky vážila, byla jedna věc. Ale ‚za zásluhy‘ a za to, že je ‚hodná‘, vám nikdo práci nedá,“ uzavírá Alena.

A co vy, kam byste se zařadili, mezi jaké lidi patříte v práci vy?