Povinné prvomájové průvody, ruština a Pionýr. I tak vypadalo socialistické školství

„V padesátých letech byla zavedena osmiletá povinná školní docházka. Hlavním důvodem pro toto urychlení vzdělávacího procesu byla potřeba pracovních sil v těžkém průmyslu. V roce 1960 byl přijat školský zákon, který povinnou docházku o rok prodloužil,“ říká historik Adam Havlík a dodává, že socialistický režim držel otěže pevně v rukách a výuka probíhala podle jasně nalinkovaných osnov.

Ideologie samozřejmě pronikala i do výuky. Například při hodinách dějepisu byl závazný výklad dějin v duchu marxistické tradice. Některá témata byla tabu, jiná naopak takřka všudypřítomná. Zejména dějiny dělnického hnutí a Sovětského svazu. Všudypřítomná byla také vlajka SSSR a slogan „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, který si ti dříve narození dodnes pamatují. „Tuto vazbu měla posilovat i povinná výuka ruského jazyka,“ dodává Havlík. Podle délky školní docházky (osmileté nebo devítileté) se vyučovala od čtvrté či páté třídy. Na střední škole pak byla z ruštiny i povinná maturita.

„Předepsáno například bylo, co má viset na nástěnce nebo jak mají vypadat zápisy ve školním sešitě i v třídní knize. Celé třídy se musely povinně zúčastňovat prvomájových průvodů. Když některý žák nepřišel a neměl omluvenku od lékaře, byl to problém a rodiče museli do školy,“ vzpomíná bývalá učitelka Květa Jirásková.

Za to všechno byl učitel hodnocený, což se psalo do posudků. A posudky se psaly i na žáky. Byly například součástí přijímacího řízení na střední školy. „Psaly se do nich běžné věci, prospěch nebo studijní předpoklady, ale také to, jestli byl žák v Pionýru nebo z jaké je rodiny,“ vybavuje si bývalá učitelka. Když žák v Pionýru nebyl, nevěstilo to o rodině nic dobrého. A pokud nepocházel z politicky vyhovující rodiny, šance dostat se na střední školu, na kterou chtěl, byly mizivé. Proto končilo mnoho nadaných žáků na učebních oborech. Totéž se pak opakovalo i na školách středních. Ne všichni měli stejné šance dostat se na vybrané vysoké školy. „V padesátých letech hrálo klíčovou úlohu třídní kritérium, v období po srpnu 1968 postoj rodiny k invazi vojsk Varšavské smlouvy,“ říká historik.

Nešlo jen o to, komu bylo dovoleno stát se učitelem, netolerovaly se ani odchylky a pravidla, která se musela dodržovat a řídila život jak učitelům, tak i žákům. Výuka se přísně držela osnov, které předepisovaly rozsah i téma, co v jaké hodině učit. Všichni žáci měli stejné učebnice, schvalovala je komunistická strana. „Na každou hodinu jsem musela psát přípravy, výuku chodili kontrolovat školní inspektoři,“ vzpomíná Květa Jirásková. „Normalizační školství bylo také silně poznamenáno čistkami na všech jeho úrovních,“ doplňuje Adam Havlík.

Jednu výhodu to podle bývalé učitelky Květy Jiráskové ale mělo. „Ve třídě bylo jednodušší udržet kázeň. Děti také měly v lavicích i na nich mnohem větší pořádek, než mají dnes,“ vybavuje si. O přestávkách pak žáci museli vzorně sedět v lavicích a svačit. Jindy zase se svačinou chodit o velké přestávce po chodbě, v jarních měsících po školním dvoře. „Tenkrát jsem si ani tolik neuvědomovala, jak to všechno bylo nalajnované, patřilo to prostě k životu, ale když se podívám nazpátek, svobodu jsme ve škole moc velkou neměli,“ uzavírá bývalá učitelka.