Honzíkova cesta, Malý Bobeš, Lovci mamutů i Timur a jeho parta: Jaká byla povinná četba na základních školách za socialismu

Některé knihy z povinné četby z doby socialismu se líbí stále, jiné skončily v propadlišti dějin. Také dnes mají ve školách žáci takzvanou povinnou četbu, avšak s tím rozdílem, že řada škol nechává výběr knih na nich samotných. Mají tak možnost číst to, co je skutečně baví. Ne vždy tomu tak ale bylo.

Povinná četba, dnes označovaná jako doporučená, byla v době socialismu tím správným nástrojem výchovy. Knihy byly mnohdy používány k formování dětí v socialistické společnosti. Řada autorů byla zakázána, naopak ve školách v rámci povinné četby byly dětem „vnucovány“ sovětští spisovatelé, jejichž tvorba se hojně překládala. Prostředí, v němž se hrdina knihy pohyboval, bylo šťastné a idylické, neboť v jiném světě by děti, které vyrůstají v prosperujícím socialistickém státě, žít nemohly. Rodinné problémy se omezovaly výhradně na ty, které měly šťastný konec.

Ovšem i tehdy měla četba nepostradatelnou roli. Dětem se doporučovalo čtení před spaním, což řada z nich skutečně dělala, protože neměla k dispozici iPady, chytré mobily a jiné vymoženosti dnešní doby.

Autor musel vybrat správného hrdinu a jeho děj pak zasadit do vhodného prostředí. „Tím byla v posledních dvaceti letech před revolucí vesnice a příroda, zalitá letním sluncem, doplněná o postavičky babiček, dědečků, vesnických holčiček s copánky a neposedných kluků,“ říká bývalá pracovnice knihovny oddělení pro děti Dana Chroustová. A takovými typickými knihami například byly Adam a Otka, Vítek na výletě, Jak jel Vítek do Prahy či Honzíkova cesta. Právě ta se stala povinnou četbou pro tehdejší školáky.

I když byla četba řízená státem, podařilo se řadě autorů v dětské literatuře zachovat hravost. Příběhy hlavních hrdinů pak bývaly velmi podobné – dobrodružství ze života. „Ve druhé třídě byla povinnou četbou Honzíkova cesta od Bohumila Říhy s krásnými ilustracemi Heleny Zmatlíkové. Klasický příběh malého Honzíka, který jede sám vlakem k dědovi a babičce na vesnici, kde zažívá spoustu dobrodružství a poznává nové kamarády, se líbila všem dětem,“ říká bývalá učitelka Květa Jirásková. Ovšem i tato kniha sloužila jako skrytá propaganda komunismu, kterou si žádné dítě neuvědomovalo. Pětiletý Honzík se seznamuje s pionýry v Koníkovicích. A hlavně s jednotným zemědělským družstvem.

„Čí je to koník? Punťu znám, kocoura znám, ale koníka jsem ještě neviděl,“ ptá se Honzík dědečka, který v družstvu pracuje. A dědeček mu odpoví: „To je družstevní. To znamená, že patří všem lidem v Koníkovicích. Já jsem si ho na dnešek jenom vypůjčil.“ V roce 1994 byla kniha přepracována a zmínky o družstvu a družstevním majetku vypuštěny.

Úspěšný mezi dětmi byl i Míša Kulička od Josefa Menzela. „Některé děti ho četly už na konci první třídy,“ vzpomíná Jirásková. Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové mezi povinnou četbu sice nepatřily (přece jen byly z kapitalistické ciziny), ale Lisu a její kamarády z malé švédské vesničky, kde stojí jen tři domy, znaly všechny děti.

Povinnou četbou třeťáku byla kniha Josefa Věromíra Plevy Malý Bobeš – příběh kluka, který prožívá různá dobrodružství běžného života. Mezi děvčaty pak slavila úspěch kniha Amálie Kutinové Gabra a Málinka. „Pamatuju si, jak se žákyně občas podivovaly nad jadrným moravským nářečím. Například, když dcérky študovaly nebo pásly kozy,“ vybavuje si bývalá učitelka.

Ve čtvrté třídě už děti dostávaly za vzor sovětské pionýry. A tato propaganda se promítla také v povinné četbě. Kniha Arkadija Gajdara Timur a jeho parta líčí příhody pionýra Timura a jeho přátel na malém městečku v době velké vlastenecké války. Povinná četba, která dobře pasovala k informaci, že Československo osvobodila Rudá armáda. O amerických jednotkách se tehdy ve školách nemluvilo.

Zatímco kniha Lovci mamutů od Eduarda Štorcha, která je živým popisem starší doby kamenné, byla naprosto apolitická, v Reportáži psané na oprátce komunistická propaganda využila osud komunistického novináře, literárního a divadelního kritika Julia Fučíka. Z mnoha jiných popravených odbojářů byl vybrán z toho důvodu, že napsal přímo ve vězení reportáž o svém věznění, kterou komunisté upravili k obrazu svému, a vznikl tak kult osobnosti. Také toto dílo o národním hrdinovi bylo doporučováno jako povinná četba.

Zdroj: www.ustrcr.cz