Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, nevím určitě, jestli je to dotaz pro vztahového kouče, protože máme v práci problémy s kolegyní. Ale vaše rady a názory se mi líbí, líbí se mi, že jste praktický, tak to zkouším.
Pracujeme v jedné velké kanceláři, děláme všichni v podstatě stejnou duševní a dost specializovanou práci u počítače, je nás tam víc než dvacet podobného věku, a tak se snažíme udržovat slušné chování a dobrou atmosféru. Ale jedna kolegyně nám všem leze na nervy. Nejdřív jsem myslela, že je to jenom můj problém, ale za poslední měsíc jsem zjistila, že jsme na tom všichni ostatní kolegové asi dost podobně.
Když se to vezme v jednotlivostech, tak ona nic špatného nedělá. Je strašně slušná, je to takové „citlivé srdíčko“, a když dělá svou práci, tak úkoly splní dobře a svědomitě. Jenže okolo všeho dělá strašné opičárny, pořád s každým něco konzultuje, všelijak kňourá, pracuje nejvíc, má nejtěžší úkoly, je strašně unavená, všechno ji bolí, neví, co si má dát k obědu, i když má hlad, moc prší, moc svítí slunce, jaro bude zase blbý, zima bude zase blbá… Zkrátka: podle ní je vždycky „kyselo moc kyselý a bramborák moc bramborovej“.
Ale jak říkám, vždycky je u všeho moc citlivá a slušná, že se člověk vlastně ani nemůže zlobit. Je celá zpomalená a taková jakoby vláčná a opakuje, že neví, kam dřív skočit, a náš šéf jí často něco odpustí anebo část její práce „převelí“ na někoho jiného (on si to uvědomuje, ale potřebuje, aby byly výpočty splněné v termínu). A ona se tváří, že se nic neděje, vlastně jako by to ani nevěděla.
Co si myslíte, dělá to naschvál, aby se mohla ulejvat, anebo si to neuvědomuje? A co máme podle vás dělat my, když se s ní nechceme rozhádat a přitom si udržet si slušnou atmosféru na pracovišti? Děkuju vám za odpověď. Klára
Odpověď
Milá Kláro, úplně rozumím rozpoložení, které vás přimělo napsat mi tento dotaz. Okamžitě se mi vybavil jeden terapeuticko-koučovací víkend, během něhož jsme s manželkou „trénovali“ mentální odolnost zdravotních sestřiček. Šlo o program, jehož náplň byla původně vymyšlená tak, aby ulehčila psychice přepracovaného ženského kolektivu.
Paradoxní bylo, že během skupinových sezení, nácviku relaxačních technik či individuálního koučinku postupně vyplavalo na povrch, že celou partu rozežírá něco úplně jiného než obří pracovní nálož. Ač těžká, na práci si holky nestěžovaly. Byly úplně demotivované a v nervech ze zcela jiného důvodu. Jejich kolektiv napadla nemoc jménem pomluvy. A podobně jako to popisujete vy (byť je důvod jiný), i u nich docházelo k pocitům frustrace, bezmoci a všeobecné naštvanosti.
Proto si dokážu představit, že vás problém tíží, táhne se a zdánlivě nemá žádné řešení. Jsem přesvědčen, že je vlastně jedno, jestli to vaše kolegyně dělá podvědomě, zda to považuje za svoji strategii přežití, anebo je prostě jen líná potížistka.
Je to na vašem šéfovi
První a hlavní odpovědnost přirozeně nese šéf. Na něm leží odpovědnost za celý kolektiv. Za to, že vaše parta pracuje jako tým, za to, že si lidé pomáhají a nemají blbé pocity, že něco musí udělat za někoho, kdo se fláká. Měl by si proto uvědomit, že skupinovou dynamiku podřízených řídí svou vlastní autoritou. A pokud má pod sebou „attention seekera“ (osobu vyhledávající pozornost), musí s ní umět pracovat.
Spousta šéfů na to ale nemá buď správnou povahu, anebo nervy. Raději chtějí mít klid. To je ale krátkozraká představa. Nebo spíš iluze. Ten (váš) kolektiv to velmi citlivě vnímá a cítí nespravedlnost. Takovéto „ulejvání“ na jedné straně a demonstrace pracovních úspěchů, které chce šéfovi „prodat“, nikdy nepovede k produktivitě týmu.
Zakladatel Applu Steve Jobs byl třeba v tomto ohledu mimořádně ostrý. Vymyslel si teorii „áček“ a „béček“ a v každém týmu chtěl mít jen ty nejlepší. Tvrdil totiž, že když se do party dostane jen jediné béčko, nakazí ostatní áčka svým béčkovstvím. Co je to béčkovství? To je souhrn vlastností, které mívá taková žába na prameni. A hodně z nich patří do seznamu, který ve svém dotazu popisujete.
Co můžete dělat?
Praktická rada v takovém případě zní: Musíte si promluvit se šéfem. Třeba neví, jak moc vám kolegyně leze na nervy. Třeba neumí odhadnout míru vaší naštvanosti. Třeba si neuvědomuje, že mu to neprojde a že fakt, že nad jejím chováním přivírá oči a nechce to řešit, ho v očích vás ostatních devalvuje do role neschopného muže, který si na svém písečku nedokáže zjednat pořádek.
Já vím. Je to těžké, když máte říkat šéfovi, jak se má chovat. To žádný slyšet nechce. Musíte proto jednat diplomaticky a pro předání téhle message vytvořit bezpečné prostředí. Jednou z možností je předat mu stížnost přes „spojku“, tedy přes osobu, jíž věří a kterou nebude podezřívat, že mu jde po funkci nebo mu chce ublížit.
Další možnosti se nabízejí na firemním teambuildingu nebo vánočním večírku. To vše pořád ale patří do kategorie „just a little push“ (jen ho trochu postrčíme a on se pochlapí, pochopí a zjedná nápravu).
Oddělte pracovní potíže od mezilidských
Existuje samozřejmě varianta, v níž diplomacie nefunguje, a vy musíte do přímého střetu. V tom případě musíte vy ostatní, kterým její chování vadí, být na jedné lodi a být si jistí/é, že vaše nespokojenost se rozprostírá napříč celým kolektivem.
Musíte totiž oddělit pracovní pochybení od těch mezilidských, která nepatří k pracovním povinnostem. Nejste tu totiž od toho, abyste soudili ženu, která moc fňuká nebo si moc stěžuje na klimatizaci. Není to ani vaše sestra, ani matka, je to „jen“ kolegyně. Měla by vás zajímat jen dobrá atmosféra. Ta totiž vede k tomu, že tým dobře pracuje. To pak vede k výsledkům… A ty už velice zajímají vašeho šéfa.
Po šéfovské linii tedy můžete dosáhnout přímou komunikací toho, že se kvůli uzávěrkám nebude přehazovat její práce na někoho jiného. Tady se ukáže, jestli váš šéf je z kategorie „boss“, tedy stará škola nadřízených, kteří chtějí jen zadat úkol, zkontrolovat, že je hotový, a případně potrestat. Anebo z té nové školy, kde se mu už neříká „boss“, nýbrž „team leader“. To je empatický nadřízený, který zná svoje lidi, a proto umí správně motivovat. I šéf má svého šéfa a ten nebude spokojený, když produktivitu narušuje paní Fňukálková.
Můžete si samozřejmě zmíněnou osobu zkrotit sami/y. Vyžaduje to ale odvahu, empatii a mimořádné vůdcovské schopnosti sjednotit tlupu. Velmi často tato varianta není možná, protože řada lidí nechce mít v práci problémy a do žádné „rebelie“ nepůjdou.
Máte to tedy ve svých rukou. Když se vám to nelíbí, konejte. Jak říkal Jack Nicholson ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, když se neúspěšně pokusil o útěk z psychiatrické léčebny: Aspoň jsem to zkusil.
