Péče o duševní zdraví by měla být součástí každého dne, říká psycholog Tomáš Kvapilík

S Tomášem Kvapilíkem (@kvappa) jsme si v jeho pracovně povídali nejen o knížce. Zajímalo mě, proč se stále bojíme mluvit o nemocné duši, zda mu v praxi nedělá problém, že je veřejně známou osobností (aktuálně ho na Instagramu sleduje 125 tisíc lidí) a jestli existuje něco, co by v podcastu, který tvoří s manželkou Kateřinou (influencerkou a youtuberkou @svetpodlekatky) a kde řeší i svůj vztah a přístup k výchově dětí, raději nezveřejňoval.

Co jste dnes udělal pro sebe, co se týče duševního zdraví nebo duševní hygieny?

Dnes mám pracovní den s klienty, tak na to myslím víc než jindy. Vždycky v pauze, říkám tomu mikropéče, si udělám čaj, zavřu na chvilku oči, promnu obličej i tělo, aby se probralo.

Je to něco, co už máte zautomatizované? Nebo si to musíte i vy občas připomenout?

V běžném rytmu klientského zápřahu je to zautomatizované, je to součástí dne. Ale pak se stane, že je víc různorodých aktivit, teď například s knížkou, a v takových chvílích si to musím připomínat. Je to opravdu vyhození z běžného rytmu, a proto jsem náchylnější k tomu, abych sklouzl k ne úplně vhodným vzorcům.

Co je u vás signálem, že už to ujíždí?

Velmi dobrý signální systém jsou emoce. Poznáte, že se zvyšuje napětí, podrážděnost, frustrace, možná i unavenost, že vám v těle není dobře. Dobrý signalizační maják je úzkost - když se zvyšuje, znamená to, že se člověk rozchází s nějakou svojí potřebou.

Kromě toho, že se v knížce Mozaika duše zabýváte stigmaty z oblasti duševního zdraví a problémy, které lidé řeší, odhalujete i sám sebe. Svěřujete se, jak jste sám využil terapie a vedlo to ke změnám ve vašem životě. Rozvedl jste se. Takže i zkušený terapeut se může dostat do situace, kdyby potřebuje odbornou pomoc kolegy?

I terapeut je člověk. A určitě se může dostat do úzkých, v jakémkoli aspektu svého života, a měl by si říct o pomoc. A docela jistě se to v budoucnu znovu stane i mně.

Duševní zdraví a péče o něj se stále pojí s tabu a stigmaty. Máme pocit, že koho trápí duše, je slaboch. S angínou můžeme jít k doktorovi, bolesti kloubů řešíme operací nebo léky. Ale jak jde o duševní zdraví, pořád jsme si ještě moc nezvykli chodit za odborníky, je to tak?

Ano, udělal se kus práce, mnozí jsou pozitivně a optimisticky naladění, máme radost z osvětových kampaní. Ale já pak mluvím s klienty a zas a znovu dostávám pomyslnou facku od reality, protože v mnoha částech společnosti, a pozor, nejedná se jen o nějaké okrajové menšiny, jsme stále 100 let zpátky. Velkou roli v tom hraje strach.

Z čeho?

Ze ztráty. Postavení, prestiže, sebehodnoty a ceny pro ostatní, ze ztráty vztahu. Je zde stále patrný vliv minulosti, kdy byli duševně nemocní lidé vnímaní jako blázni. Pravda ale také je, že se mnohá závažná onemocnění tehdy nedala léčit. A lidé mají stále obavy, že když se tomu otevřou, když to normálně přiznají a uznají za součást života, tak jsou předem odsouzení a společnost je nepřijme. V tom je ta stigmatizace, stigma jako znak méněcennosti.

Co mě vyděsilo, je údaj, že lidé začínají problémy řešit až po 6-8 letech od prvních příznaků psychických potíží, pokud vůbec. Na gynekologii i k zubaři chodíme preventivně, ale dopřát si jako součást péče o sebe terapii, to ne? A když už, tak to tajíme i před blízkými…

Právě u té prevence vidím největší potenciál a šanci na změnu. Protože když už se ten člověk propadne hluboko, tak je to fakt těžké. Nemůže chodit do práce, nevídá se s lidmi. Naučit se udělat si občas víkend pro sebe, kdy se opečujete a budete se věnovat nejen tělu, ale i emocím, je společensky výrazně přijatelnější, než když se už lidé léčí.

Nevím, jestli na to máte nějaká data, ale dokázal byste pojmenovat nejčastější trable a problémy, se kterými za vámi lidé přichází?

Za mě je asi nejčastějším tématem, že se lidé ptají sami sebe: Jsem tím, kým opravdu jsem? Na kolik naplňuji svoje potřeby nebo potřeby druhých? Jdu svým životem a svojí cestou, nebo se od ní odkláním?

Jak mám poznat, že jsem sama sebou?

Je to velmi těžké. Protože věci, které jsem si sám pro sebe nevybral a převzal jsem je z rodiny, považuju za svoje, takže není úplně jednoduché to rozpoznat. Ten, kdo na sebepoznání pracuje a nechce mít na sobě kabát někoho jiného, se navíc musí vypořádat i s vlivem médií, sociálních sítí a podobně. A při skládání mozaiky musí dát i nějaká sklíčka, která k němu už nepatří, pryč. A naopak jiná přidat.

Příběhy, kterými uvádíte jednotlivé kapitoly knihy, jsou často o tom, že být sami sebou moc neumíme. V práci děláme, co nechceme, nedokážeme se vymezit, když nás někdo obtěžuje nebo nás rodina někam tlačí. Je cestou k duševnímu zdraví, že člověk začne nastavovat svoje hranice a učí se ozvat?

Můj přístup pracuje s póly a zdraví je někde mezi nimi. Když je člověk položený v jednom pólu, kam ho třeba natlačili rodiče, aniž by to ovšem dělali vědomě, má tendenci skočit do druhého pólu, který nezná a chce si ho osahat. Vždycky na terapii říkám, že cesta možná vede i přes to, že si zkusíte být trošku arogantní. To je za mě dobrý proces, něco se tím rozhýbe. Dostanete se z pozice „dělejte si se mnou všichni, co chcete“ a začnete se vymezovat. Zpočátku můžete působit agresivně a extrémně, ale já bych jásal. Jste na cestě hledání ideální polohy, kde budete sám se sebou i s prostředím, ve kterém žijete, v souladu.

V jednom rozhovoru vás moderátor nazval zřejmě nejsledovanějším psychologem na českých sociálních sítích. Vaše tvář začala být známá i díky rodině vaší ženy. Katka Králová a její bratr Jirka Král jsou známí youtubeři. Vy jste se rozhodl rostoucího počtu sledujících využít k dělání osvěty.

Na úvod řeknu, že můj přístup by mohl být ještě etičtější a radikálnější, že bych třeba vůbec nedělal na sociálních sítích spolupráce. Nějakou spolupráci s firmami ale mám, pokud mi dávají smysl. Ale je pravda, že se zaměřuju hlavně na osvětu. Vždycky jsem chtěl zvát lidi na cestu duševního zdraví a přemýšlení o něm. Toto poslání na mých profilech převažuje, prostor už tolik nevyužívám ke sdílení hezkých fotek.

Máte s manželkou podcast Chill Out, kde rozebíráte vztahy, rodičovství, ale i obecně váš pohled na svět. Kde máte hranice, co byste nesdílel?

Nevím, jestli je něco, co bychom nesdíleli, protože jsme se v tom podcastu pustili právě do témat, s kterými se lidé určitě běžně nesvěřují. Nemáme problém sdílet nějakou potíž, když jsme v tom o sebe vzájemně opření a přijde nám, že by to někomu posloužilo. Pokud cítíme, že to chce ještě nějakou práci a musí si to sednout, se zveřejněním počkáme.

Vaše sledovanost vám určitě pomůže v prodeji knížky. Ale je to výhodné pro terapii? Přijde klient a bude o vás leccos vědět, zatímco vy o něm nic.

Někteří z kolegů by to určitě považovali za nevýhodu. Já jsem se s tím naučil zacházet. Když člověk začne mluvit o něčem z mého soukromého života, nelekám se toho, nedávám to bokem. Řeším, kde se to vzalo, co je za tím, a snažím se to terapeuticky využít.

Jste táta dvou malých dětí a z vaší tvorby je zřejmé, že nad rodičovstvím velmi přemýšlíte. Jaký se snažíte být rodič?

Především chci být rodič, který tam je, je k dispozici. I am here! Jsem tady a jsem tady pro cokoli. Výrazně, silně, pevně, jasně, viditelně. Jsem tady pro tebe.

Jedno z témat, na které v poslední době hodně reagovali vaši instagramoví sledující, bylo, že jste se s dětmi vydal sám na víkend na chalupu. Překvapilo mě, kolik žen to hodnotilo jako něco báječného, co ony nezažívají. Přitom by to mělo být samozřejmé, ne?

Já to sdílel naprosto přirozeně. Reakcí bylo překvapení a úžas nad tím, že tatínek, tedy rodič, vzal dvě malé děti na víkend na chalupu. A sám, ta maminka se má! Ano reakce mě trochu překvapily. Já to přece nedělám pro svoji manželku, ale pro děti a pro sebe, chci s nimi mít pevný a hluboký vztah. A ony si ode mě můžou to otcovské vzít mnohem lépe ve chvílích, kdy jsme spolu sami. Je to kvalitativně nenahraditelný čas. Desítky matek mi psaly, že třeba jejich desetileté a pětileté dítě nikdy nebylo s otcem samo. A já pláču za ty děti, ne za ty matky. Ty udělaly volbu a musí si to s partnerem vykomunikovat, ale děti přichází o čas s otcem, strádají.

Daří se vám často vyvolávat takové reakce? Co třeba nastavování zrcadla, kdy ukazujete lidem, že i s náročnou prací, kterou máte, si lze najít čas na budování vztahu s manželkou a dětmi a zároveň mít čas pro sebe?

Tím, jak neoblomně dávám důraz na duševní zdraví do každodenního života, jdu asi proti proudu. A vždycky to do nějaké části spektra trochu píchne, někdy se ozvou muži, někdy starší ročníky, někdy mladší…

Digitální svět vám umožňuje šířit myšlenky výrazně dál než běžný terapeut ve své pracovně. Narazil jste i na jeho úskalí?

Úskalí je v tom, že komunikace v online světě je ochuzená, pokřivená. Můžu nahrát super video, které osloví spousty lidí, ale narážím na to, že kde je potřeba to dovysvětlit a popovídat si o tom, tak to v komentářích nejde. Jsme moc daleko od sebe. Takže ano, přes sociální sítě komunikuji a má to spoustu benefitů, ale nese to s sebou i nedorozumění.

Všichni jsou lepší než já. Jak si začít věřit?