Hlavní obsah

Pamatujete socialistické cestování? Železná opona, devizový příslib a děti jako rukojmí

Foto: ČTK

Foto: ČTK

V listopadu uběhne 35 let od sametové revoluce. Mimo jiné přinesla možnost svobodného cestování. Dnešním třicátníkům připadá normální vyjet prakticky kamkoliv. Ale vraťme se do dob před rokem 1989 a připomeňme si, kam jsme se tehdy mohli podívat.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Adventní trhy ve Vídni, léto u moře v Řecku či prodloužený víkend v Paříži. Dnes běžná záležitost. Stačí si vybrat destinaci, našetřit peníze, vzít si cestovní doklad (běžně postačí občanský průkaz, v některých případech je nutný cestovní pas) a vyrazit. Jenže v minulosti tomu tak rozhodně nebylo a výběr dovolené byl značně omezený. Tedy, pokud jste ji netrávili u rybníků či na horách v naší vlasti nebo v zemích východního bloku. Cesta „na Západ“ byla jen pro vyvolené.

Dovolená za železnou oponou

Železná opona je původně označení pro neprostupnou hranici, která rozdělila poválečnou Evropu na část pod kontrolou západních spojenců a část pod kontrolou Sovětského svazu (SSSR) či jemu politicky nakloněnou. Po roce 1948 je tak označována hranice, která oddělovala státy východního bloku od zbytku Evropy. Bývalé Československo oddělovala železná opona od Německé spolkové republiky a Rakouska. „Ochranu státních hranic měla od konce 40. let na starost tzv. Pohraniční stráž (PS). Její příslušníci měli za úkol zadržet, případně zlikvidovat kohokoliv, kdo se snažil přes hranice nelegálně dostat. Na hranicích byly vybudovány zátarasy s ostnatým drátem, pozorovatelny a signalizační zařízení. Pohraničníci měli k dispozici speciálně vycvičené psy. Do konce padesátých let byly úseky státní hranice silně zaminované. Asi nejnebezpečnějším ochranným prvkem byl elektrický proud. Ten byl od drátěného zátarasu odpojen v roce 1966, jinak zůstal systém ochrany hranic v zásadě bez větších změn až do roku 1989,“ říká historik Adam Havlík.

Za přechod hranice smrt

Hraniční pásmo zasahovalo 12 až 15 kilometrů do vnitrozemí. Vnitřní hranice pak obsahovaly výstražné cedulky podél cest. Vstup do pásma byl jen na povolení a platil zde zákaz pohybu mimo cesty. Povolení k pohybu bylo udělováno příslušným oddílem. Bylo naprosto nemyslitelné vydat se například na houby do některých míst na Šumavě. Touha lidí překročit ilegálně hranici a podívat se do svobodného světa byla ale velká. Řada z nich za to zaplatila životem.

Cestovní pas neměl každý

Pokud jste se chovali vzorně, dostali jste cestovní pas. Ovšem těm, kteří protestovali proti komunistickému režimu, ho nevydali. A když už ho měli, byl jim zabaven. Ale i ti, kteří cestovní pas vlastnili, měli možnosti poznávání cizích zemí omezené. Bez problémů se dalo vycestovat do NDR (Německá demokratická republika), Rumunska, Maďarska a Bulharska. „Do těchto ‚spřátelených zemí‘ bylo možné vyjet na základě tzv. trvalé výjezdní doložky, která byla zavedena vyhláškou Federálního ministerstva vnitra v roce 1970,“ vysvětluje historik. Do jiných zemí (včetně socialistických) už to tak jednoduché rozhodně nebylo. Do Sovětského svazu a Polska bylo potřeba ověřené pozvání, do Jugoslávie se zase většinou nepodívala celá rodina. „Pamatuju si, že jsem byla tehdy jako pětiletá na dovolené s rodiči v Zadaru a dvouletý bratr byl doma. Hlídala ho babička. Celou rodinu nepustili,“ vzpomíná dnešní šedesátnice Lenka Malečková z Karlových Varů.

Foto: ČTK

K vycestování do kapitalistických států bylo bezpodmínečně potřeba kromě jiného platné vízumFoto: ČTK

Cesta na Západ byla luxus

Pokud jste chtěli přece jen navštívit některou ze zemí kapitalistické ciziny, stálo vás to hodně sil. Bylo nutné podat žádost o devizový příslib Státní bance československé. Jedině tak jste mohli získat jasně dané množství cizí měny nutné k vycestování. Tuto žádost musel navíc doporučit zaměstnavatel, škola či národní výbor a o jejím vyřízení rozhodoval náležitý výbor komunistické strany. Kladně vyřízená žádost o devizový příslib byla jen jednou z podmínek. Vedle toho bylo nutné získat ještě takzvanou výjezdní doložku, která dotyčného oficiálně opravňovala vycestovat. Písemná žádost o její vydání se podávala na příslušné útvary pasů a víz Ministerstva vnitra. A i zde bylo potřeba podobných doporučení jako v případě devizového příslibu. Systém výjezdních doložek byl zrušen v prosinci roku 1989,“ objasňuje Adam Havlík. Až se získanou doložkou se dalo žádat o turistické vízum. Vysněná cesta ovšem mohla být v jakékoliv fázi zamítnuta.

Fronta celou noc

K cestě na Západ bylo nutné zakoupit zájezd u cestovní kanceláře, soukromě se do kapitalistické ciziny příliš nejezdilo. Na trhu byly čtyři. CKM (Cestovní kanceláře mládeže), Čedok, Rekrea a Sportturist. Když bylo oznámeno, že se zájezdy začnou prodávat, lidé se už den předem stavěli před cestovkou do fronty a čekali v ní klidně celou noc, aby si mohly vysněný zájezd koupit.

Do Sovětského svazu jen na pozvání

Samostatnou kapitolou pak byly zájezdy do Sovětského svazu, kam se mohlo buď s organizovanou výpravou, nebo na ověřené pozvání. Úředníci ve Svazu chtěli mít vše pod kontrolou. Byli sice k Čechoslovákům zdvořilí, ale jejich cílem bylo ukázat nám svou zem v co nejlepším světle. A tak jste se na mnohá místa nepodívali. Na druhou stranu se díky tomu dostávalo našim turistům někdy takového nadstandardu, s jakým ani nepočítali.

Související témata:
Kapitalismus
Pohraničí

Načítám