Pamatujete školní aktovky, které nosily Husákovy děti? Hnědé s přezkami a červené s kapsami

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dnešní děti nosí do školy už od první třídy lehké a ergonomické batohy. O tom se nám, dříve narozeným, mohlo jenom zdát. Modelů na výběr nebylo mnoho, a tak se jeden typ včetně barvy ve třídě několikrát opakoval.

Kožené aktovky, které byly sice kvalitní, ale vážily snad sto kilo, nosili do školy naši dědové a babičky. V 70. letech minulého století je vystřídala koženka. Díky tomu nebyly tak těžké. Ovšem o zářivých barvách, jako mají dnešní školní tašky, si mohly tehdy nechat děti jenom zdát. „Měl jsem hnědou s přezkami. Na přední straně měla dvě kapsy a hlavní jednu velkou,“ vybavuje si svou první školní aktovku Petr Horák z Prahy. Jeho přítelkyně Alena doplňuje, že ona měla stejný tvar, ale v barvě červené. „Nosila jsem ji v první třídě velmi hrdě.“

Hlavním výrobcem školních tašek byly v tehdejším Československu Kožedělné závody Klatovy neboli Kozak. Pokrok ve vzhledu školních brašen přišel až na konci sedmdesátých let, kdy už na nich byly například obrázky Disneyho postaviček nebo jiní komiksoví hrdinové.

Všichni žáci na prvním stupni základních škol se těšili na okamžik, kdy jim rodiče na druhý stupeň nebo střední školu pořídí tašku přes rameno. Ideální barva byla samozřejmě černá. Pak tu ovšem byli rebelanti, kteří chtěli vybočovat. Tony Ducháček ze skupiny Garage v jedné ze svých písní zpívá: Přes záda plyn a na nohách důchodky. Jednalo se o tehdejší typický model chlapců rebelů na střední škole. „Ti oraženější nakonec do školy nosili jen plátěná žebradla, často šlo o obaly od plynových masek, proto se těmto taškám říkalo plyn,“ směje se Tomáš Řezáč, který, jak sám říká, jinou tašku do školy nenosil a vždy ji doplnil již zmíněnými důchodkami (kotníkové filcové boty vpředu na zip, které byly určené pro seniory, ale oblíbila si je i mládež).

Další nezbytnou školní pomůckou byly učebnice, které se na následující školní rok fasovaly vždy v závěru předešlého, tedy v červnu. Vzhledem k tomu, že byly v oběhu pěknou řádku let – dědily se z generace na generaci, také podle toho mnohdy i vypadaly. „Občas jsem dostal pěkný salát, ze kterého téměř létaly listy. To jsem pak slepoval různě izolepou, aby kniha držela vůbec pohromadě,“ vybavuje si Tomáš Řezáč. Učebnice na prvním stupni zdobily ilustrace malých pionýrů či dělnické třídy, která byla vůdčí silou v komunistickém režimu. Monopol na výrobu učebnic mělo Státní pedagogické nakladatelství, na Slovensku Slovenské pedagogické nakladateľstvo.

Pro sešity, igelitové obaly a ostatní školní potřeby (podložky lenoch, desky, psací potřeby) se chodilo do papírnictví. Mnozí ho znají pod názvem Narpa – zkratka Národního papírnictví. Rozdíl oproti dnešku byl v tom, že ne vždy jste sehnali vše, co bylo do školy zapotřebí. Obzvlášť těžké bylo koupit obaly na sešity a učebnice v požadované velikosti. „Děti si je pak doma přizpůsobovaly správné velikosti. Část ustřihly, přelepily izolepou a nový obal byl na světě,“ vzpomíná bývalá učitelka Květa Jirásková.

V hodinách čtení na prvním stupni se používaly stojánky na knihy. Ne vždy ale na stolech držely tak, jak měly. Jejich poněkud nestabilní konstrukce, kdy neustále padaly, rušila při vyučování. „V podání některých žáků to bylo často i schválně,“ potvrzuje bývalá učitelka. Součástí povinné výbavy pak byly i desky na různá písmenka a čísla.

Každé dítě si nosilo do školy přezůvky. Neexistovalo, že by si je mohlo ve škole nechávat. A tak den co den všechny vyrážely s aktovkou na zádech a pytlíkem s přezůvkami v ruce. „Pytlíky dětem šily maminky a ve škole je měly pověšené na lavici,“ upřesňuje Květa Jirásková. Mezi penály byl za socialismu velkým hitem plastový model na magnet. Toužil po něm snad každý, zrovna tak jako po další „bombě“ – vícepatrovém penálu. Ten byl vyloženě podpultovým zbožím.

Mnozí z vás dříve narozených si jistě vybaví bílé lepidlo v umělohmotném uzavíratelném kelímku, jehož součástí byl také štěteček. Do lepidla se nalilo trochu vody a štětečkem se přetřelo to, co se mělo spojit. Klovatina držela skvěle a dalo se s ní přilepit snad vše, na co si jen vzpomenete. Nepostradatelnou věcí každého školáka pak byl jídelní lístek na oběd. Kupovaly se na celý měsíc a denně se z něho odstřihl lístek se správným datem. A kdo lísteček ztratil? Ten měl smůlu, protože oběd se vydával jen proti lístku.