Palandy, náklaďáky Tatra, čurací panenky, angličáky a céčka: Dětské pokoje v dobách minulých

Dětské pokoje v panelácích bývaly menších rozměrů než ty dnešní a sourozenci je obývali většinou společně. Možná i z toho důvodu většina rodičů řešila spaní svých ratolestí formou paland. Ušetřilo se tím místo. „Pamatuju si, jak jsme se s bráchou hádali, kdo bude spát nahoře a kdo dole,“ směje se Eva, která měla v sedmdesátých letech společný pokoj s o tři roky mladším bráškou Pavlem. Jako většina sourozenců, i oni dva vyřešili spaní tím, že jeden rok obýval vrchní patro on, druhý rok ona.

Klasická válenda měla své místo spíš v pokojíčcích jedináčků. Přece jen dvě válendy by se do malého pokoje stěží vešly, protože v něm nesměl chybět psací stůl, na kterém stála lampička, židle, sektorová skříň na oblečení a peřiňák. Pokud byl pokojík větších rozměrů, měly děti i svá malá křesílka vyplněná molitanem anebo gaučík.

V dobách komunismu byly moderní tapety. I malí obyvatelé domácnosti měli stěny svých pokojů vytapetovány barevnými tapetami. Na stěnách visely obrázky, podlahu pokrýval koberec. Malé děti mívaly koberce s různými motivy pohádek, tehdy byl oblíbený hlavně Krtek od Zdeňka Milera. Starší děti pak mívaly koberce značky Jekor. Vyráběly se v zelené, béžové, šedé, červené a modré barvě.

Dřevění pestrobarevní houpací kohouti byli velkým hitem. Předávali se z generace na generaci. „Pamatuju si, jak v nich moje dcerka řádila, cestovala s nimi po celé místnosti,“ vybavuje si pamětnice Květa Jirásková. V řadě domácností se kohouti dochovali a dočkali se i moderní obměny, která se prodává dodnes. U malých holčiček vedly domečky, ve kterých bydlely panenky. „Rodiče mi ho přivezli k Vánocům z NDR. Měl i nábytek z plastů. S kamarádkou jsme si s ním pořád hrály,“ vzpomíná s nostalgií Eva.

Kupovaly se v papírnictvích a každá holčička si je musela vystřihnout. Na tvrdé čtvrtce byla panenka a několik oblečků. Ty se na ni oblékaly a držely pomocí papírových paciček, které se zahnuly za tělíčko. Kreativnější holčičky jim vyráběly vlastní šatičky, kalhoty, boty a dokonce i paruky. „Měla jsem jich asi pět a vyhrála jsem si s nimi ažaž,“ vybavuje si Eva.

Hry našeho dětství: Krvavé koleno nebo guma

Prosklené skříňky s poličkami byly snad v každém dětském pokoji. Kromě knížek v nich měly své místo hračky. Kluci do nich skládali angličáky, od poloviny osmdesátých let se v nich zabydleli mončičáci. Jako první s nimi v roce 1974 přišel japonský výrobce Sekiguchi.

Tato oblíbená plyšová hračka, vyplněná rýží, připomínala opičku a měla roztomilý plastový obličej s pihami. Děti na celém světě je oblékaly do různých oblečků, spaly s nimi, měly je za své talismany, které braly všude s sebou. „Moje dcera dělala sportovní gymnastiku a mončičák nechyběl na žádných závodech,“ vybavuje si Hanka z Karlových Varů. Zprvu byli mončičáci k sehnání ve dvou kusech – buď dvou chlapečků, nebo dvou holčiček, pouze v Tuzexu. Postupně se dostávali i do socialistických prodejen. Stejně tak nastal pokrok i v jejich barvě. Z původní hnědé barvy kožíšku se jejich sortiment rozšířil o žlutou, bílou, růžovou a světlemodrou.

Dalším velkým šlágrem všech socialistických holčiček byly panenky, které čuraly. Fungovaly jednoduchým způsobem. Do jedné z ručiček se přes uzávěr na ramínku nalila voda. Panenka dostala plenky a jako opravdové miminko se po zmáčknutí ruky do plenek vyčurala. „Měla jsem dvojčátka, Janičku a Martínka. Hrála jsem si na mámu a neustále je přebalovala. Samozřejmě jsem u toho svým gumovým dětem nadávala, že pořád čurají,“ směje se Eva.

Mezi další hračky, které byly mezi československými kluky populární, patřila malá autíčka zvaná angličáky. Jednalo se o kovové jezdící modely aut různých druhů a značek, zejména těch zahraničních. Děti je sbíraly, vyměňovaly si je navzájem a vystavovaly na poličkách.

Menší kluci zase měli náklaďák Tatru. Hráli si s ním nejen doma, ale také na pískovištích, kde nakládali a vyklápěli písek, ze kterého stavěli různé hradby. Zkrátka taková malá stavba. Další doslova peckou mezi kluky byla stolní kopaná. Oblíbený fotbálek, který měl hráče na pérku a šťouchalo se do nich prstem, museli mít téměř všichni.

Po večerech se v mnohých rodinách hrály stolní hry. K oblíbeným patřilo Člověče, nezlob se!, šachy, Kloboučku, hop!, dáma, domino ale také mikádo (barevné špejle, které se rozhodily na stole a postupně se tahaly) nebo karty Černý Petr a prší.

Tipy na 6 nejlepších deskových her pro celou rodinu

… a je to léčka. Oblíbená písnička osmdesátek od Michala Davida přesně vystihla mánii ve sběru malých plastových výlisků ve tvaru písmene C. Z nich si děti vyráběly náramky, náhrdelníky, našívaly si je na populární plátěnky jarmilky. Céčka byla prostě v kurzu, a to měla být původně vyráběna pouze jako součást závěsů do oken a dveří. U Husákových dětí pak kolem nich vznikla úplná sběratelská horečka. Lidé se jimi zdobili, měnili je, a dokonce s nimi sázeli při tehdejší hazardní hře, které se říkalo čára.

Jak vypadaly obchody za socialismu: Prázdné regály, fronty na pomeranče, vůně čerstvě umleté kávy a podpultovky