Osmdesátky v socialistickém Československu? Méně nablýskané, místo Michaela Jacksona Michal David

Jen pro představu pár základních informací o tom, jak zhruba to v Československu v 80. letech vypadalo. Prezidentem byl Gustáv Husák, 80. léta vlastně odstartoval svým opětovným zvolením do funkce hlavy státu. Pokračovala okupace sovětskými vojsky, pořád platila cenzura, pár vyvolených nakupovalo v Tuzexu, jinak se stály fronty na kdeco a často to „kdeco“ ani nebylo k sehnání.

Když se podíváte na světové filmové premiéry z 80. let, najdete tam nespočet dnes už ikonických a klasických titulů. Třeba Návrat do budoucnosti, v němž se Michael J. Fox prohání strojem času mezi desetiletími, nebo Terminátora v podání Arnolda Schwarzeneggera a samozřejmě Dobyvatele ztracené archy a sexy Harrisona Forda jako Indianu Jonese. Zhlédnout je tehdy mohl jen ten, kdo měl štěstí, bony, známé, konexe či strýčka v západním Německu – ten totiž měl šanci sehnat nejen videorekordér, ale i VHS s některým z těchto filmů, samozřejmě s podomácku vytvořeným „rychlodabingem“ (jde o ten typ dabingu „Ahoj, já jsem Helmut, opravář komínů.“).

Ale nebylo by fér stěžovat si na osmdesátkovou domácí tvorbu, jsou v ní totiž filmy, které dodnes patří k české filmové klasice. Američan je nemá šanci pochopit, ale pro Čechy mají dodnes nevyčíslitelný význam. Třeba snímek Vesničko má středisková s ušatým Otíkem, který po žních půjde k Turkovi, nebo Slavnosti sněženek a nikdy nezodpovězená otázka, zda se zelím, nebo se šípkovou, případně skvělá pohádka Tři veteráni s nesmrtelnou písničkou Není nutno. A jestli máte pocit, že jsme neměli svého superhrdinu, jste na omylu – měli jsme přece Pana Tau!

Co se nosilo v osmdesátkách na Západě, si nejspíš hodně z vás pamatuje. Tak jen ve zkratce – lesklé materiály, výrazné barvy, obrovské ramenní vycpávky, výrazné šperky, prostě vše, co si představíte, když se řekne seriál Dynastie.

Jenže v Československu byla nabídka módních domů omezená a rozhodně ne tak nablýskaná. Něco (třeba vysněné džíny) se samozřejmě dalo sehnat v Tuzexu, jenže bony, za něž se tam nakupovalo, měl jen někdo. Ale znáte to pořekadlo o zlatých českých ručičkách… Tehdejší ženy si uměly poradit. Stačil k tomu šicí stroj a tehdy ikonický časopis Burda, který musel každý muž, co náhodou vyrazil na služební cestu do západního světa, přivézt. Byly v něm totiž střihy na módní kousky, které se tehdy ve světě nosily. „Naše sousedka měla za manžela hudebníka, který se souborem občas takhle někam jezdil. A vždycky přivezl Burdu, kterou si pak půjčovaly všechny ženské z činžáku a šily podle ní. Moje máma takhle starší sestře ušila úžasnou lyžařskou kombinézu, dokonce na ni někde sehnala zářivě fialovou látku a ségra byla na lyžáku za hvězdu. Děsně jsem jí záviděla,“ vzpomíná dnes pětačtyřicetiletá Alena. A pamatujete na plísňáče? Ty chtěl každý, a tak se to zase zkoušelo tak nějak podomácku, třeba s pomocí chloru, kterým se kalhoty nepravidelně bělily.

A nesmíme zapomenout ještě na jeden módní hit té doby – na trvalou, kterou na hlavách svých zákaznic tehdy kadeřnice vytvářely jak na běžícím pásu.

Fenomén fastfoodů k nám samozřejmě dorazil až po revoluci (první „mekáč“ u nás otevřeli v roce 1992 v pražské Vodičkově ulici). Ale takovou lacinější variantu rychlého občerstvení jsme měli i v osmdesátkách – na řadě míst jste mohli narazit na automaty, z nichž jste si mohli koupit něco dobrého a pak si to hezky na stojáka sníst.

A pozor, obrovským hitem byl první československý fastfood Arbat, který jste našli v tehdejší budově Moskva v pražské ulici Na Příkopě. Byl to prapodivný mix ruské a americké kuchyně, takže se tam prodával třeba boršč, pirožky, ale také hranolky s tehdy velmi oblíbenou růžovou omáčkou. Nehledejte v tom žádnou velkou exotiku, byla to jen tatarka smíchaná s kečupem…

A co hudba? Západní svět šílel z Michaela Jacksona, který v roce 1983 přišel s písní Billie Jean a poprvé předvedl svůj ikonický moonwalk neboli měsíční chůzi. A tak kluci a holky ze Západu trénovali tenhle klouzavý krok, občas u toho zapištěli a chytli se v rozkroku a notovali si slavné písně krále popu. Konkurovala mu snad jen Madonna s korzetem a špičatou podprsenkou a s hity jako Like a Virgin nebo Like a Prayer.

A v Československu? Na diskotékách se „nonstop“ trsalo na Michala Davida – s ním jste pili kolu, stačilo jen pár přátel mít, všude drnčely decibely lásky a bylo jasné, že to se oslaví. A československá Madonna? Třeba něžná Iveta Bartošová a její Knoflíky lásky, nebo rockovější Hej pane diskžokej či Málo mě zná.

Co se týče módy, leccos z naší minulosti se vrací. Ale pak jsou věci, které prostě odvál čas. Třeba: Mléčné bary, telefonní budky a cigaretový dým všude – fenomény, které už se asi nevrátí. Chybí vám?