Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Činnost, které jsme se dlouhodobě, ne-li celý život věnovali, nám přestává dávat smysl, jsme z ní unavení a máme problém v ní pokračovat, jako bychom my sami přestávali dávat smysl. Pocit vyhoření je vážná věc a už jen sám termín dává tušit, jak nám je. Jako by nám vyhořel domov, jako bychom přišli o svoji jistotu i útočiště, o všechno. Co s tím? Nevím, nejsem psycholog, jsem jen spisovatelka, a tak se s vámi mohu podělit o několik svých pocitů a myšlenek. Protože se mi to taky stalo.
Ale protože mám štěstí a jsem obklopena mnoha přáteli, svěřila jsem se jedné kamarádce, že ten příběh, co mi vrtá v hlavě, nějak najednou nedokážu dostat ven, že jsem unavená, otrávená a připadám si úplně blbá. „Chtělo by to změnit zaměstnání,“ řekla. Lekla jsem se. „V šedesáti?“ „Proč ne? Musíš ale bojovat. Protože život je boj. Když složíš zbraně, umřeš.“ „Když já nevím, co bych měla dělat. Já nejradši píšu. Teda psala jsem.“ Daly jsme si další kafe a ona řekla: „Možná by se dalo vymyslet, abys dělala to, co děláš nejradši, jen trochu jinak. Někam to posunout, obkroužit další přidanou činností.“ „Jakou?“ „Vydej si tu knížku sama.“ „Já to neumím,“ namítla jsem a moje kamarádka se zatvářila příšerně. „Tuhle větu chytrý holky neříkaj.“ „Starý můžou,“ řekla jsem a ona mě sprdla: „To teda nikdy a za žádnou cenu.“
Tak jsem se do toho pustila. Nejdříve jsem se musela rozdvojit na spisovatelku a vydavatelku, aby nakladatelka mohla sprdnout spisovatelku, jak to, že ještě tu knížku nedokončila, a pak se vydat za velkým dobrodružstvím, včetně velkého hazardu s životníma úsporama a vzývání všech šťastných hvězd, donášení knížek na poštu, přenášení knih do auta a poznávání zajímavých knihkupců, distributorů a možná i nějakých těch andělů. Kdo se bojí, nesmí do lesa, říkávala moje máma, tak jsem si to v tom lese obav a úzkostí opakovala. Klaplo to, ale proto o tom tady nepíšu.
Chci říct, že mi to pomohlo. Že mě to změnilo. Strašně moc mi to dalo. Větší jistotu, drzost, víru ve šťastnou hvězdu, větší sílu a větší svobodu. Vrátilo mi to lásku ke své práci – k psaní. Miluju ho jako kdysi na začátku. Takže mě to i omladilo. A najednou kolem sebe vidím spousty starých holek, které začaly tančit nebo šít nebo chodit na balet nebo přednášky o umění nebo se učit francouzsky. Jedna moje kamarádka začala cvičit psy, jiná postavila dům.
Změna je život. Myslím, že změna je ten nejlepší anti-age prostředek na světě. A starý holky jsou bojovnice.
