Článek
Nedávno jsem byla na svatbě jedné staré holky. Šla jsem na ni tak, jako chodím na každou veselku – s podivnou úzkostí na duši i na těle, protože věty jako „navždy spolu“, „až navěky“ a „dokud nás bůh nerozdělí“ mně odjakživa nahánějí hrůzu. Protože vím, že rozdělí, ani brvou nehne.
Ale na té veselce to bylo jiné, jako by to věděli všichni, nevěstou počínaje a posledním svatebčanem konče. Nevěstě bylo mírně přes šedesát, ženichovi mírně přes sedmdesát, ona celá v bílém, on ve zbrusu novém obleku, kráčeli spolu ruku v ruce svému novému společnému životu vstříc a já si říkala: Proč to dělají?
Všichni máme mnoho šrámů po těle a naučili jsme se s nimi žít. Sami. Tak proč spojovat svůj život s jizvami někoho dalšího?
Ani moderní věda nedokáže zařídit, abychom v našich druhých či třetích životech mohli mít vlastní děti a majetek zase většina z nás stejně přenechá dětem. Všichni máme mnoho šrámů po těle a naučili jsme se s nimi žít. Sami. Tak proč spojovat svůj život s jizvami někoho dalšího?
Já osobně svůj osamělý život miluju víc než prince na bílém koni, který už stejně zestárnul a zplešatěl. Ráda usínám sama a vážně nepotřebuju, aby vedle mě někdo chrápal, aby mi někdo bral deku, natož pak místo v mé velké posteli. Nepotřebuju se už na nikoho dívat, uklízet po někom, prát mu nebo vařit. Nepotřebuju si ani s nikým povídat. Potřebuju být totálně podle svého, žít se sebou navždy a na věky, dokud mi to bůh nazatípne. Nedokážu si představit, že bych se mohla pro někoho vzdát svého nádherného osamělého života starý holky.
A pak vidím tyhle dva, ženicha a nevěstu, a připadají mi jako Marťani. Jak to dokázali? Jak to dokážou? Jak mohou snést takovou šílenou blízkost s druhým člověkem po tom všem, co zažili? Také oni jsou rozvedení, rozejití nebo ovdovělí, prostě i oni si s sebou vlečou svůj ranec až k oltáři – a váží několik metráků. Tak dobře. Až na věky. Až na celý ten druhý život.
Když jsme se brali ve dvaceti, měli jsme všechno před sebou. Teď máme všechno za sebou. Nebo ne? Aha vlastně, vzpomenu si – člověk má životy dva. Možná tři. Stará holka nevěsta začíná ten další. Třeba otěhotní, protože nějaký nový život spolu vytvoří. Něco začíná. Život po životě. Ten další. Starý holky už nevysedávají na prahu v šátku a nežvýkají bezzubými ústy skývu chleba. Starý holky jsou těhotný. Moody by se divil. Co když je tenhle další život ten nejlepší? Když se vzájemně sezdají všechny šrámy, úrazy a nové naděje? Uvidíme.
Jestli neumřeli, jsou spolu šťastní až dodneška. Jo!
