Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Cože?! Nemaj dveře?! Jak – nemaj dveře? A kudy tam choděj?!“… „Tohle už se nedělá? Nedá se nikam přijít a někoho seřvat? Novej svět? Ne, to je konec světa! To jim rovnou napiš na ty dveře taky.“
Paní vypadala opravdu rozčíleně, ale lidé v autobuse dělali, že neexistuje. Nejenom dveře, ale i postarší, nic nechápající starý holky jako by neexistovaly. Na chvíli jsem se zasnila, jak by bylo hezké jim jejich existenci zase vrátit. Vzepřít se. Co kdybych si třeba zrušila mobil? Prostě bych ho vypnula a strčila do šuplíku.
Co všechno by se stalo? Nemohla bych do banky, protože ani banka už nemá dveře, nemohla bych lítat letadlem, vlastně ani zaplatit v restauraci, nemohla bych skoro nic. Nejenom můj mobil, ale i já bych se svým způsobem zašoupla do šuplíku. Nebo bych se musela stát hrdinkou. Bojovat. Chodit všude osobně a dožadovat se zastaralé komunikace face to face. Dokázala bych to? Jde to?
Nedávno mi jedna kamarádka popisovala svět, který nás čeká. Všude bude AI, když si člověk bude chtít třeba načerpat benzin, přijede k pumpě a vše bude ovládat ze svého mobilu. Když to nebude umět, chápat nebo chtít dělat, bude muset chodit pěšky. Také mi popsala, jak v instituci, v níž pracuje, musí ona i všichni zaměstnanci vyplňovat na vše jakési šíleně složité formuláře v počítači. „Někteří z nás to přestávají chápat,“ svěřila se s hrůzou v očích. „Dopadá to tak, že mí kolegové si třeba radši zaplatí pracovní cestu ze svého, než aby se s tím několik hodin mořili. A nejsou to jen starší kolegové, problém s tím už mají i třicetiletí.“
„Co budeme dělat?“ zeptala jsem se jako malé dítě a vzpomněla si na paní v autobuse. A tak jsme to spolu vymyslely. Vzbouříme se! Přestaneme spolupracovat, podrobovat se. Najdeme ty dveře stůj co stůj. Protože my si ještě pamatujeme, že svět umí existovat i bez operátorů, bez hesel a PINů. Že to šlo. A že jsme paradoxně měli víc času, třeba jeden na druhého.
Vypukne vzpoura boomerů.
Také jsem si vzpomněla, jak se mě můj vnuk, který se jako všechny dnešní děti narodil se schopností klikat, se zájmem zeptal:
„Babi, jak se natahujou tyhle starý hodiny?“
„Klíčkem,“ odpověděla jsem a pro jistotu mu to ukázala.
Třeba se to jednou otočí a napřed budeme my, takzvaní boomeři. Až přijde návrat jednoduchých mechanismů. Jednoduchého světa na klíček. Třeba stačí, abychom našli správné dveře a prokopli je.
