Článek
Sny se plní. Někdy. A někdy si z nás dělají legraci.
Když moje starší dcera měla točit můj film, sešlo z toho. Důvod byl překrásný – otěhotněla.
Když moje mladší dcera měla hrát v jedné věci, kterou točila její sestra, sešlo z toho z překrásného důvodu – také ona tehdy otěhotněla.
Když jsem to vyprávěla jedné své kamarádce, prohlásila: „Třeba se to všechno stalo proto, abyste spolu jednou dělaly všechny tři.“
„Až se to stane, tak otěhotním já,“ vypadlo ze mě.
Zasmály jsme se. Obě víme, že já už přece otěhotnět nemohu. Celý ten opěvovaný koloběh, odehrávající se v ženském těle, se také u mě zastavil. Víme přece, kolik mi je.
Je překrásné být ženou. Člověk stále o něco přichází. Důvody jsou překrásné.
Ale jednoho dne už holka z důvodu těhotenství o nic nepřijde. Stejně tak už nikdy nepřijde pravidelné měsíční utrpení jménem menstruace, ty odporné pocity, nálady, kdy si holky připadají nejhnusnější na celém světě, kdy se jim nedaří si učesat cokoli, co by jim aspoň trochu slušelo, natož pak se obléct. Kdy trpí úzkostí, nejistotou a nejradši by se spláchly do záchodu. Je překrásné být ženou. K ženě utrpení patří. Menstruační bolesti, kdy se svíjejí v posteli s nahřátou pokličkou na břiše, porodní bolesti, kdy se svíjejí v křečích a rodí člověka, to všechno jsme my. Ve jménu ženství se s nadhledem bohyně dokážeme vzdát svých profesních příležitostí i snů.
Mně už se to netýká, ale všechno si to pamatuju. Všechny ty pocity mám navždycky v sobě a s radostí sleduju, že už se o nich mluví. Že už se smí.
O čem se však stále mluví méně, jsou pocity starých holek. Můj táta jim říkal klimakterické báby a byla to jedna z nejhorších nadávek, které jsem od něj na adresu žen slyšela. V generaci našich otců taková žena už nebyla ženou a zasluhovala tiché, nevšímavé pohrdání, přesněji ignorování. Byla hysterická, nepoužitelná, neviditelná a bez nároku na jakoukoliv pozornost.
S tímhle dnešní staré holky začaly srdnatě bojovat. Je to nová bitva jednadvacátého století, protože naše matky ještě pokorně přijaly roli odepsaných. Přijaly role žen, které už nejsou eroticky přitažlivé, jež už na sex mají jen matnou vzpomínku, které jsou zapšklé a naštvané na celý svět, protože co jiného jim zbývá, když se jim stalo to nejhorší, co ženy může potkat – muži je nevidí. Přestaly být zajímavé.
V dávných kulturách lidé takzvané přechodové fáze v životě lidském slavili. Měli obřady, které je změnou v jejich těle i životě dokázaly převést jako most přes řeku. První menstruace se slavila v ženském kruhu a dívka byla zasvěcována do toho, jak krásné je být ženou.
Ale ženský přechod se, tuším, nikdy neslavil. My vůbec umíme lépe slavit to, co se stane poprvé, než to, co se stane naposled. Proto si myslím, že není od věci se zkusit jednou provždy rozloučit se svou menstruací svojí vlastní slavností. Zavzpomínat si na ni. Uvědomit si, že jsme přešly do životní fáze staré holky. Oslavit, že jsme ženou se stále stejnou duší obohacenou o to, co už nemusíme. Nemusíme každý měsíc krvácet a chtít se spláchnout do záchoda. Bylo to krásné, mladistvé a bylo toho dost. Přechodové návaly jsou sice náročné, ale netrvají tak dlouho, pominou a my můžeme jenom naplno žít svůj krásný život. To se nám ale podaří, jen když se samy v obě zbavíme všech nánosů mužského pohrdání, že starý holky nejsou holky. Možná ne pro ně. Ale pro sebe určitě. Protože my už v sobě nemusíme mít tu podivnou povinnost a potřebu být ženou, co na sebe šťastně bere všechny bolesti.
Staré holky osvobozené od všech překrásných ženských povinností se konečně můžou na plné pecky stát ženami podle svého. Stačí se jen zbavit všech negativních představ o klimakterických bábách, které do našich genů zasadily generace mužů před námi. Je to na každé z nás.
