Článek
Protože najednou mi nesluší nic. Stojím před zrcadlem v padesátým pátým outfitu a sténám. Co se to stalo?! Nejhorší na tom je, že sakra dobře vím, co se stalo. Mnohdy jde o pár milimetrů a všechno se posune směrem do horoucích pekel nebo ještě dál. Ztratily jsme to. Svoji přitažlivost. A tak se vydáme do boje. Ten starejm holkám jde.
Jenže všude se na nás valí rady, jak je důležité nebýt směšná, nevhodná, nemístná, nehrát si na mladou, jak být elegantní, důstojná, zkrátka přijatelná. Že v šatech na ramínka budou vidět povislé paže, z výstřihu zas trčí krabatý krk. Jenže co když miluju šaty na ramínka a neumím nosit na krku šátky? Co když jsem vždycky chodila plavat v bikinách, protože nemám ráda na břiše mokré plavky? Co když miluju kraťasy a chodím bez make-upu? To prý už nejde. Že to je úplně mimo.
Tak jsem si poslušně navlékla plavky v celku a odjela se koupat do německého jezera, abych nedělala Češkám ostudu. Po chvíli jsem se rozhlédla - hned vedle mě stála hrdě scvrklá dáma v bikinách a její scvrklé břicho se na mě vesele smálo. Tak já na něj taky. Opravdu musíme být tak vhodné? Když být nevhodné je tak zábavné, úlevné a osvobozující.
Když jsem kdysi psala seriál z domova seniorů Život je ples, tak mě napadlo, že by bylo pěkné, aby se jeho hrdinové oblékli neúměrně pestře. Tedy ne tak, jak se ve skutečnosti staří lidé oblékají. Chtěla jsem, aby hýřili barvami. Jenže autor o těchto věcech nerozhoduje, takže je oblékli šedivě, přesně tak, jak to v reálu chodí.
V té době jsem ještě neměla ani ponětí o guerillovém umění malíře Jonase Petersona, který se v jednom svém období zaměřil na stáří. Začal fotit i malovat obrazy skutečně starých, rozumějte osmdesátiletých lidí, tančících na mracích v rudých rozevlátých ohozech, jezdících na skateboardu v oranžových hábitech, dívajících se na svět obřími, barevnými brýlemi zpod praštěných klobouků plných květin a ptáků. Lidé na těch fotkách se radují. Bodejť ne. Z pravidel, co je či není pro koho vhodné, si tropí neskutečnou legraci. Z těch obrazů vychází nádherná energie, která nám sděluje, že stárnutí lze také pojmout jako výtvarnou kreaci, možnost, jak si dělat legraci, nebo také jako obraz. Jako možnost stát se obrazem.
Myslím, že přesně o tomhle může ten boj starý holky být. Jak už jsem tu párkrát řekla – jeďme v protisměru. Když nejedeme v autě, nejde o život, ale víte o co. Naše přitažlivost záleží jen na nás. Když přidáme sebejistou originalitu, úsměv a veselé barvy, máme ji zpět. Užijme si ji.
