Článek
Umíme chodit samy na večírky, do kina i na večeři. Chodíme na jógu a lyžujeme. Anebo taky ne. Děláme to, co opravdu chceme. Konečně nám v tom nikdo nebrání, na nikoho se neohlížíme, protože už umíme být i bezohledné. Je to prostě paráda. Ale pořád máme pocit, že by to přece jen chtělo… skoro se nám to ani nechce vyslovit… zkrátka chlapa. Ale jen toho pravýho. Tentokrát fakt.
Jenže kde ho vzít, když není. Chvíli nám trvá, než pochopíme, že si ho musíme vytvořit. Vymodelovat podle svého gusta. Potřebujeme Pygmaliona. I to už zvládneme, protože my už zvládneme úplně všechno. Až na to jediné – pořád nevíme úplně přesně, jakýho toho muže doopravdy chceme. Zase toho okouzlujícího bídáka, co nám zlomí srdce a zdrhne? Nebo hodného ňoumu bez špetky šarmu?
Lámeme si tím hlavu, než nám konečně dojde, že – ač samy jako kůl v plotě – pořád jsme v zajetí mužského chápání světa. Projektujeme si ho do všeho, dokonce i do přemejšlení nad naším vlastním chlapem. Jakejpak blbej ňouma nebo okouzlující grázl?! Co je to za nezvratné kategorie? Po světě chodí tolik okouzlujících ňoumů a hloupejch grázlů, copak jsme je přehlídly? A co takhle něco mezi tím, něco pro holku, co už ví, co už nemusí, co se dokáže sama o sebe postarat, a je jí fajn, i když jí je někdy smutno.
Takže co vlastně nejvíc potřebujeme?
Když jsem si tuhle otázku položila já, musela jsem si odpovědět, že nepotřebuju nic. Jsem spokojená. Šťastná. A teprve potom mi došlo, že to by mi ale nemělo bránit v tom, abych sama nebyla. Že právě naopak.
A tak mě napadlo, že bych vlastně nejvíc chtěla muže, který by mi pomohl s tím nejhezčím, co momentálně mám. S láskyplnou péčí o můj volný čas. Že by z něj mohl být náš volný čas. Takové naše dítě. Bylo by fajn jít do toho kina i hospody s někým, koho ráda vidím.
Náš druhý život by totiž měl být co nejvíc příjemný.
