Článek
To všechno až do chvíle, kdy moje Berenika, která je herečka a zpěvačka, dostala nabídku točit podcast. No jo, ale o čem? Přemýšlela a pak mi brnkla: „Mami, co kdybysme ho dělaly spolu?“
Nejsem ani herečka, ani zpěvačka, jsem spisovatelka, co nejvíc miluje někam si zalézt, poslat všechny k šípku, číst si, poslouchat podcasty někoho úplně jiného nebo psát. Na druhou stranu jsem Beranka a jako taková mám taky ráda výzvy a dobrodružství. Takže jsem kývla.
Berenika náš podcast pojala jako duel. Nebije se v tomto zápasu s matkou jen za sebe, přináší témata i jiných dcer neboli svých kamarádek. A já žasnu, kolik těch témat je!
Dočetla jsem se že, přecitlivělá generace Z často „účtuje“ se svými rodiči, až když jim je přes třicet, že jde o takzvaná Kristova léta pro holky. V našem podcastu se ale hádáme i o našich dávných zraněních. Nejdříve jsem byla z té otevřenosti vykulená. Nejenom z Bereničiny, ale i ze své. Co to do mě vjelo? Nerozuměla jsem si. A co vjelo do ní? Vždycky mě jenom objímala a smála se na mě svým úsměvem od ucha k uchu. Ale přesně o tom náš podcast je. O otvírání bebíček. O komunikaci o nich. O hádce. Protože hádka může být i ozdravná. A ta naše opravdu je.
Jestliže jsem na začátku tohoto článku napsala, že jsem si vždy byla jistá, jak je vše mezi námi v naprostém pořádku, myslím, že neškodí všemi jistotami trochu zatřást. A co víc. Ukazuje se, že tím, jak se spolu vzájemně dáváme v plen, oslovujeme celkem dost matek a dcer. Protože všechny mají stejné nebo podobné problémy s mámou nebo dcerou, všichni totiž řešíme víceméně podobné věci.
Zpěvačka a herečka Berenika Kohoutová a její matka, spisovatelka a scenáristka Irena Obermannová Foto: Pavel Machan Marek Patek David Kundrat Martin Hykl / CNC / Profimedia
I já jsem měla s mojí maminkou krásný vztah. Bezproblémový. A tak si někdy představuju, že bych měla stejný podcast s ní. Zjišťuju, že by to nešlo. Proč, tážu se sama sebe i mámy na věčnosti – a obě krčíme rameny. Nedokázala bych jí říct, čím mě někdy zraňovala, a opravdu nevím proč. Možná proto, že bych se bála. Čeho? Že se strašně naštve. Že to neuzná. Nepochopí. Že se bude cítit ukřivděná. Že dojde nejenom k hádce, ale i k uražení se. K mlčení. A to nemám ráda.
Také si v souvislosti s naším podcastem někdy v hlavě promítám geniální film o mateřství natočený podle mé oblíbené spisovatelky Eleny Ferrante, který nese příznačný název Temná dcera. Je v něm všechno. A je to také první film, který mi nepřišel horší než knížka. Knížka i film jsou totiž až bolestně pravdivé.
Vztah matky s dcerou je neprobádané území. V literatuře, a to ani v odborné, mu není věnováno mnoho prostoru. Třeba vztahem matky a syna se psychoanalýza zabývala poměrně důkladně. Podobně jako mýty. Vzpomeňme na ten o Oidipovi. Ale mýtus o mateřství? Snad jen hororová mstitelka Médea, ale i tam hraje hlavní roli chlap, kvůli jehož nevěře Médea své děti zavraždila.
Takže musím konstatovat, že ze svého povídání s dcerou mám obrovskou radost. Dozvídáme se o sobě pořád nové věci a troufám si tvrdit, že si stále lépe rozumíme. Zkuste to také. Nepotřebujete k tomu podcast, stačí si sednout k jednomu stolu a být otevřené.
