Článek
Dlouho o ní nic nevěděla. Zajímaly ji jiné věci, kluci, život, legrace, úspěchy, neúspěchy. Někdy se trápila a někdy se radovala, jela střemhlav na horské dráze. Ano, někdy někde někdo umřel, ale bylo to tak vzdálené, šlo o někoho z domu, potkávala ho ve výtahu nebo odešel známý jejích rodičů, byl starý, nezajímavý a ona ho moc nevnímala. Pak umřela jedna babička, druhá babička. Poplakala si, ale vlastně to bylo hezké. Bylo to v pořádku. Zůstaly v jejím srdci a byly přece už tak staré. Nemohoucí. Neviditelné. Zapomínalo se na ně už zaživa. Byla to tehdy taková doba.
Pak ale umřel táta. Stalo se to zničehonic a ona z toho měla velký šok. Bála se. Bála se svého prvního setkání se smrtí natolik, že její hlavní starostí bylo tu bolest vytěsnit. Zapomenout. Prostě žila. Zubatá kmotřička se kamsi schovala, vyčkávala.
Jenže jednoho dne jí umřela máma. Vůbec nic nechápala. Byla zoufalá. Kde je?! Kam odešla? Co jí to udělala? Myslela, že její máma je nesmrtelná! To už jako není ničí dcera? Ještě nikdy nebyla na světě bez mámy! Stala se sirotkem. A došlo jí, že všichni kolem ní jsou sirotci. Všichni její vrstevníci jsou na světě bez mámy. Byla zmatená a začala se ptát a ptát, hledat, číst. Ale nikde žádné odpovědi.
Došlo jí, že taky umře. Začala se dívat na lidi tak, jako že tu jsou jen na návštěvě. Začala tak nazírat na jejich i na své starosti. Pomíjivost je vlastně fajn. Začala přemýšlet o zapomenutých, o lidech, co tu byli před dvěma, třemi, pěti sty lety a co nedokázali nic natolik historicky významného, aby se na ně nezapomnělo. Jen tak žili, milovali, usilovali, plodili, rodili, smáli se, brečeli. Fascinovaly ji zapomenuté hroby, k jednomu z nich začala nosit květiny.
Jednoho dne se lekla – nemyslí na smrt moc? Nepřivolává ji? Asi ne. Jen o ní ví. Hodně dobře. Chce se na ni jednou připravit, ale neví jak. Proč se o ní nepíše v módních časopisech? Jaký má mít vaše smrt look, jaký design si vyberete. Jeden její kamarád jí řekl: „Až umřu, přijdu ti říct, jaký to tam je.“
Tak snad to splní. Jestli tedy umře dřív.