Článek
Bohužel se mi ten deníček někde cestou ztratil. Tak ráda bych si ho dnes přečetla! Určitě bych se dobře bavila.
Kdyby mi někdo tehdy v patnácti řekl, že jako stará holka si začnu své trapasy užívat, nejspíš bych mu nevěřila. Ale stalo se. Stárnutí má mnoho nevýhod a stinných stránek, ale jednu báječnou možnost nám skýtá – zvysoka kašlat na to, co si o nás myslí naše okolí, a dělat si naprosto co chceme. Možná to dnes dokážou i někteří mladí lidé, protože doba se – pokud jde o svobodu chování – hodně změnila, ale já k nim bohužel nepatřila. Já jsem se svými trapasy dost trápila.
O to více vítám své stárnutí.
Jsem už totiž klidně trapná na plné pecky. Zastavuji se s lidmi na ulici a ptám se, jak se mají. Oblékám se nevhodně na svůj věk. Příliš hlasitě se směju. Stejně hlasitě komentuju, co nemám. Dělám ostudu svým dětem a už vlastně i vnoučatům. Jezdím na skluzavce. Jsem nemístně upřímná. Dělám si prostě, co chci, a mohu odpřisáhnout, že je to báječné.
Když se mě někdo zeptá, jestli bych chtěla být zase mladá, odpovídám: Proboha jen to ne! Nevím jak ostatní, ale já si v mládí byla sebou tak nejistá! Připadala jsem si ošklivá, hloupá, nemožná. Myslím, že jsem nebyla ani jedno z toho, ale to mi nebylo vůbec nic platné. Možná je to dokonce až tak absurdní, že když už ošklivá, hloupá a nemožná opravdu jsem, najednou si řeknu: No a? A je mi to úplně fuk.
Někdy si říkám, jak je to v tom životě dobře zařízeno. Když jsme mladí, můžeme být nejistí, máme ještě spousty fyzických sil a také mládí na to, abychom se se sebou i životem rvali, abychom se zlepšovali, pracovali na sobě. Ale na starý kolena?! Vždyť by nás to zabilo! A to je to poslední, co bychom si na stáří přáli, že ano.
Skoro se mi chce vykřiknout: Vítej, blažená senilito, pojď do mé náruče, ať si můžu bez obav vyrazit na koloběžku.
