Článek
Jisté je, že matka nebo stará holka, nebo já nevím kdo, není ponechána svému osudu, takže se odchází radovat, cpát se kaprem, rozbalovat dárky a zamáčknout slzu dojetí v oku.
Je mi jasné, že už teď leckoho štvu, protože jsem se právě dotkla povinného vánočního happy diktátu, tak jen upozorňuju – budu se ho dotýkat dál.
Protože – co když jsou nějaký starý holce už dávno Vánoce úplně fuk? Co když už jí ty koledy lezou krkem a na Ježíška už nevěří. Co když si k Vánocům přeje něco úplně jiného? Třeba aby jí všichni dali pokoj. Aby se mohla zavřít doma, kde nemá ani stromeček, ani jeden vanilkový rohlíček, a dokonce ani žádný dárek. Třeba tahle stará holka chce zabouchnout dveře a jen tak chvíli být sama se sebou, zapomenout na všechny vánoční zvyky. Třeba si chce právě o těchto svátcích dosytosti užít toho, že už nemusí, že si jede po svém, a nepotřebuje, aby jí k tomu zvonily rolničky. Třeba si chce užít i toho, jak se svět na Štědrý večer zklidní, vyprázdní a přestanou na něm zvonit telefony.
Bývaly doby, kdy se i ona honila, měla navaříno a napečíno, ty jsou ale pryč. Jednoho dne si chtěla jít na Štědrý den večer zaplavat a ke svému údivu zjistila, že bazény mají zavřeno, protože Vánoce. Podivila se a usoudila, že je asi divná. Ještě nedávno by se takové diagnózy lekla, ale teď si ji v sobě hýčkala.
Znala mnoho žen, které také byly samy, ale divné nebyly. Zůstal jim takový podivný tik – stále strojily stromeček a pekly, protože jim uniklo, že to už po nich nikdo nechce, nebo že tím dokonce leckoho obtěžují. Když jim to došlo, rozplakaly se.
Možná budu radši divná, napadlo jednoho dne tuhle starou holku a popřála si krásné Vánoce.
