Očima starý holky: Jak jsem rodila já a jak rodí moje dcery

Fejeton si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na svá těhotenství ale ráda vzpomínám, vybavuju si samozřejmě hlavně to příjemné. Jak jsem ležela v posteli, hladila břicho a mluvila s tím člověkem uvnitř. Jak jsem věděla, že to bude holka a že ji budu milovat. Obě má těhotenství i porody patřily mezi nejsilnější zážitky mého života. Všimněte si, že neříkám nejkrásnější. Možná je na čase si sdělit tu božsky krutou pravdu - život starý holky je nádherný i pro to, že stará holka už žádné děti mít nemůže. Už nikoho neporodí, už se nerozmnoží, už je absolutně k ničemu. No není to paráda?! Protože – rozuměj – už o nikoho nemusí pečovat, o nikoho se nemusí starat, za nikoho nebude dejchat.

Svým způsobem jsem ale přece jen znovu otěhotněla, a to když čekaly dítě mé dcery. Při každém jejich těhotenství se mi vzpomínky na porod vrátily v plné polní. Jako bych znovu zažívala tu pekelnou bolest a slyšela hlas onoho dávného nepříjemného doktora. Také na sestřičku, která mě chytla za ruku a pohladila, si vzpomenu, protože jen díky ní jsem dokázala porodit.

Dneska se hodně mluví o pocitech budoucích matek, ale mlčí se o pocitech budoucích babiček. Nikdo neví, jakou bezmoc cítí matka budoucí matky, protože dobře ví, jaké to je, a tak si jen zbožně přeje, aby vše proběhlo správně a pokud možno bezbolestně. Protože nic jiného dělat nemůže, snad jen držet taktní odstup a přitom být nablízku. Ano, zase si odporuju, ve skutečnosti nikdy za své děti dejchat nepřestáváme. Ale život je přece plný protikladů.

Teď mám znovu těhotnou dceru. Zažívám to počtvrté a už vím, že i kdyby to bylo po desáté, nikdy nebudu nezúčastněná. Už jednou jsem byla u začínajícího porodu s dulou a žasla, jak tato žena dokázala proměnit bolestivé stahy v příjemné pocity, koukala jsem, jaká může být u porodu legrace a kolik hudby při něm člověk může poslouchat.

Byla jsem také u předporodního obřadu zvaného vaginální napářka, kde se o ženském přirození mluvilo se zcela jinou láskou než erotickou, a litovala, že jsem nic takového své vagině neboli sama sobě dávat neuměla, že mě to nikdo nenaučil, že mi nikdo neřekl, že se to smí. Když jsem rodila já, přistupovalo se k porodu bez povídání, bez mazlení, bez něhy, bez muže, zkrátka bez toho, aby porod byl úplně normální, přirozenou událostí.

Nemám syna a tak nevím, jaké to je, když otěhotní snacha, ale možná v lecčems podobné? Netuším. Ale ať je to, jak chce, vím, že rodit už nebudu, že mám odpracováno, ale podstatnější je, že mohu žít svůj druhý život na plný pecky jinak. I ženy totiž mají druhou mízu, ale dost se liší od pověstné druhé mízy u chlapů. Mocná příroda nám nadělila jiné a já myslím, že větší výzvy než mužům, kteří sice mohou pokračovat v reprodukci a plodit děti jako dědečci, ale není jim co závidět, protože jen do zblbnutí opakují notoricky známé vzorce.

Starý holky musí jít jinudy. Nemají jinou možnost. A tak si musí každá vynalézt svoji vlastní, novou cestu. Jejím heslem může být i toto - Mládí skončilo, začíná mejdan.