Článek
Fejeton si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nedávno u mě byla vnučka a chtěla vidět, jak vypadala její máma, když byla malá. Vytáhla jsem stará alba, prohlížely jsme si dávné retro papírové fotografie a já si znovu uvědomila, jak je to hezké listování.
Lola si jednu fotografii vytáhla z průhledného obalu a dlouze si ji prohlížela. Její máma Berenika na ní jako malá holka jede na kolečkových bruslích oblečená v dlouhých, bílých šatech.
„Ahoj, mami,“ pozdraví ji Lola.
„Ahoj, Lolo,“ začnu mluvit mámu, protože vždycky dabuju hračky, se kterýma si zrovna Lola povídá.
„Jedeš na těch bruslích za mnou?“ zeptá se Lola.
Zaváhám. „Asi ne. Já tě ještě neznám.“
To Lolu zaujme. Chvíli přemýšlí.
„No jo vlastně,“ tázavě na mě pohlédne. „Ještě jsem se jí nenarodila, viď?“
Souhlasím.
„Ale kde teda jsem?“
„Nevím,“ odpovím popravdě.
To je teda situace. Po chvíli Lola pronese: „Ani já nevím. Nemůžu si vzpomenout.“
Ta věta mě překvapí. „Vzpomenout?!“
Lola se zasměje a kývne, jako bychom vedly rozhovor o čokoládovém pribináčku.
Za několik dní byly Dušičky a celá naše rodina i s pětitýdenní vnučkou spící v kočárku se vypravila na hřbitov položit kytky na hrob mojí mámě, tátovi, babičce, dědovi… Všechny naše děti šly s námi a celou dobu si hrály na mrtvoly. Napjatě jsem je poslouchala a užívala si, jak v jejich podání mrtví ožívají a jaká je s nimi legrace.
„Slyšíte je? Mluvěj s náma! Duch. Ale čí? Asi babičky.“
„Myslíte mojí mámy?“ zeptám se.
„Určitě to byla ona, poznali jsme ji podle té fotky, jak ji máš doma na komodě. Tys ji neslyšela?! To asi jenom my. Odkud s námi mluví, nevíš?“
Všichni na mě upřou oči, jenže já mlčím. Protože nevím. Zase ta zvláštní situace. „Kde je jejich prababička?“
Pětitýdenní vnučka spící v kočárku se najednou probudí, bereme ji do náruče a děti ji zasypou otázkami:
„Lojzičko, kde je naše prababička?“
A maličká Aloisie se na nás na všechny poprvé usměje od ucha k uchu.
Protože ona to ještě všechno ví.
Až začne mluvit, zapomene.
