Článek
Náš Eliášek chodí do divadelního tanečního studia. Ano, kluk. I kluci jako buci totiž rádi tančí. Protože za ním jedu přes půl Prahy, vždy se náležitě připravím, nakoupím dobrá pitíčka, croissanty a já nevím, co všechno. Jenže. Když jsem se tentokrát vracela domů, před vjezdem do garáže u našeho domu stálo policejní auto, u něj dva muži v uniformě a můj soused pan Hanák.
„Co se stalo?“ zeptala jsem se v očekávání vraždy.
„Podívejte!“ ukázali na náš dům pomalovaný graffiti. „Neviděla jste je?“
Neviděla, kdo ho pomaloval, fakt nevím. Šla jsem si po svém, spěchám přece. Asi za čtvrt hodiny jsem vyšla z domu, právě tak načas, abych vyzenovaná dorazila do školky.
Policejní auto stálo na vjezdu (ale i výjezdu) z garáže furt. Přesněji - blokovalo ho. Policajti tam ale už nebyli. Rozhlížím se, volám. Pak už řvu a na adresu Policie ČR připojuji nelichotivé přívlastky. Nikdo přece nebude stát v cestě tancování mého chlapečka! Jsem schopna vraždit.
Pomáhat a chránit… A taky myslet, chlapci!
Notně napružená vběhnu do baráku, zvoním na pana Hanáka, ale nikdo neotvírá. Znovu se vracím do garáže, snažím se otevřít zadní vrata, zjišťuji, že něco takového ale vyžaduje mužskou sílu, kterou nemám. Tu mužskou sílu, pro kterou nějaké tancování mého vnuka představuje jen zanedbatelnou prkotinu.
Ale já se nevzdám. Vždyť mám vlastně na pana Hanáka telefon! Nebo ne? Vyhledávám, nalézám, volám.
„Zbláznili se ty policajti?!“ řvu na něj. „Můj vnouček přijde pozdě na tanečky!“
Na druhém konci se ozve hurónský smích.
„Cože?! Vy se tomu smějete?“ Jsem bez sebe vzteky a čas, určený k přesunu na druhý konec Prahy, nemilosrdně běží.
Odpovědí je mi zase pobavený smích. V tu chvíli mi to dojde. Na pana Hanáka jsem nikdy telefon neměla!
„Tomáši?! Ježíšmarjá, promiň?“
„V pohodě. Jsem rád, že mám přehled, co se děje. Tak hlavně, ať stihnete ty tanečky,“ popřeje mi Tomáš Hanák zvesela.
V hurónský smích teď propukám já, což mě posílí natolik, že nasedám do auta, odhodlaná převálcovat to policejní na placičku. Skoro se mi to podaří.
„Vy jste nám odřela auto!“ konečně se tu objeví policista.
„A vy bráníte, aby můj vnouček tančil!“
Policista mě neuzná hodnu odpovědi, zkoumá vůz. „Je to dobrý, neodřela,“ konstatuje, a konečně přeparkuje na místo, kde nebrání nikomu v cestě. Vyroluju ještě okénko a houknu na něj: „Pomáhat a chránit! A taky myslet, chlapci!“
Načež vyrazím nedovolenou rychlostí, abych celá vytikaná odvlekla toho kluka tancovat. Cestou mu samozřejmě sežeru čokoládový croissant. Jsem ztělesněný klid a zase si položím tu neodbytnou otázku: Píšu ty příběhy já nebo píšou ony mě?
No a pak to hodím celé na papír.
