Článek
Vždycky jsem se někam hnala, vždycky jsem měla spousty snů a touhy je plnit. Bylo jich moc a mnohdy jsem jeden opouštěla pro druhý a pak jsem měla výčitky svědomí. Možná čekáte, že teď přijde cosi jako rozhřešení, happy end – něco ve smyslu „konečně jsem ve svém věku zmoudřela a pochopila, že nic nedoženu, a začala snít, číst a psát básně“. Zklamu vás – nirvány jsem nedosáhla a jestli jo, tak po svém. Sním, čtu a píšu básně v běhu. Baví mě to víc.
Pojďme si teď pro potřeby tohoto článku s brutální nadsázkou říct, že děti člověku ničí život. A že to všichni my, kteří je máme, radostně přijímáme.
Režisérka Daria Kashcheeva svým pirátským výstupem vnutila Českému lvu jeden palčivý ženský problém - dilema tvůrčích žen, jak, kdy a jestli se stát matkami a zda je možné při tom tvořit. Soudě podle množství reakcí uhodila na hlavičku obrovskému hřebíku. Jde vůbec dohromady mateřství a tvorba? Vždyť umělec musí být svou tvorbou posedlý, umělci bývají sebestřední, sobečtí, pošahaní – mohou být takové matky? Zvedla se ohromná vlna reakcí, Daria Kashcheeva evidentně prokopla cosi, o čem se těžko mluví. Reagovaly především mladé ženy, jichž se to týká a které toto dilema prožívají.
Tak proč jsem se cítila její řečí zasažena i já?! Jak to, že jsem neměla pocit, že už se mě to netýká? A zbavíme se vůbec my staré holky někdy svých pochyb a rozporů? To, co bylo vykřičeno na Lvech, ve mně nerezonovalo jako vzpomínka, ale jako uvědomění si stále živých dilemat, která řeším, navzdory tomu, že už mám dospělé dcery a tři vnoučata. Ano, jsou prarodičky, které se odmítají vláčet s vnoučaty a rozhodly se užívat si života. Je to jejich výsostné právo. Ale já jsem se rozhodla si užívat života jinak, vlastně stejně, jako když jsem byla mladá. Nabíjí mě to. Jenže pak mám furt to dilema, že.
Pojďme si teď pro potřeby tohoto článku s brutální nadsázkou říct, že děti člověku ničí život. A že to všichni my, kteří je máme, radostně přijímáme. Možná právě toto charakterizuje moderní mateřství. Boj s ním. Zápolení, se kterým v Česku zatím stále moc nepomáhá stát, stále neexistuje od státu a firem skutečná podpora pro práci žen s miminky. Naše společnost dává matkám poměrně fešáckou mateřskou, ale bere jim možnost si vydělat. Nestojí o ženskou práci, raději platí za to, aby zmizela. Což je ve společnosti znát.
Takže boj ambiciózních žen se přesouvá do rodin. Pracující matky najímají chůvy nebo hledají podporu u babiček a manželů. Je skvělé, že se to kdysi výhradně ženské dilema přesouvá i na muže. A já jsem ráda, že se přesouvá i na prarodiče.
Otázka samozřejmě zní, jestli je toto dilema řešitelné. Neboli nakolik si mohou být ženy a muži skutečně rovni. A přestože jsem pracující, pečující, stará holka s feministickými sklony, myslím, že i kdyby se to nakrásně vyřešilo, otázkami, zda jsou dobrými matkami, potažmo babičkami, se ženy budou týrat vždycky. Dobrá zpráva ale je, že už se takhle sami sebe ptají i muži.
Mužské suverenitě odzvonilo a nemyslím, že by to chlapům ubíralo na mužnosti. Spíš naopak. Třeba ta rovnost spočívá i v tom, že si oni něco vezmou od nás. Naše věčné otázky. Že se o to dilema zkrátka všichni podělíme nezávisle na pohlaví.
