Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vždycky jsem si přála strávit delší dobu v Americe, užívat si v New Yorku, cestovat svobodná jako Jack Nicholson v Bezstarostné jízdě.
Můj sen se začal plnit na Miami, kde jsem přistála v den voleb, a USA ovládli lidé podobní těm, kteří Nicholsona na konci mého oblíbeného filmu zastřelili. Amerika se změnila, protože se ve skutečnosti začala měnit už od 11. září 2001. Můj sen se navzdory všemu plnil. Užila jsem si čtrnáct bezstarostných dní na Floridě, následně jsem projela s větrem ve vlasech celý East Coast a strávila jsem čtrnáct dní v New Yorku. Ale jiném. Prý je tam jiné všechno. Prý jsem měla přijet dřív. No, nešlo to.
Nedávno jsem dostala pozvání jet do Izraele. Ano, já se mám a vím to a jsem vděčná. Opravdu. V Izraeli jsem byla už dvakrát, stihla jsem ho chytit za pačesy jakž takž v plné kráse. Teď je tam ale válka, nejdelší válka, jakou kdy měli, a do toho se hádají mezi sebou. Ani Izrael už není, co bejvával.
Jenže těsně před odjezdem moje vnoučata onemocněla a rodinná situace se značně zkomplikovala. Tedy nikoli moje situace, ale situace mých dcer, přesněji jedné. Ale já stále beru jejich situaci jako svoji, navzdory všem plnícím se snům. Takže jsem zjistila, že mám ve skutečnosti jedinou touhu – zůstat s nimi. Pomáhat. Být u nich. Být platná své rodině.
Vytvořila jsem si ohromný problém z plnění snů, z možnosti být šťastná. Já asi nechci, zjistila jsem s hrůzou. Přemýšlela jsem, že navštívím psychoterapeutku a vylíčím jí své neštěstí ze štěstí, které mě potkalo. Představila jsem si, jak na mě valí oči a pak usoudí, že jsem se opravdu zbláznila. Možná potřebuju pár elektrošoků, abych se vzpamatovala. Možná by stačilo, aby se mi neplnily sny. Ale co když jsem si přála špatně? Třeba bych měla snít o tom, jak nevytáhnu paty z domu a přebaluju vnoučátko, napadlo mě a rozhodla jsem se, že nikam nepojedu.
A výsledek? Jsem v Izraeli. Přesněji ve své milované Israeli – se S a v ženském rodě. Spím dvanáct hodin denně, protože jsem až tady pochopila, jak moc jsem vyčerpaná. A dívám se. A mluvím s lidmi. A píšu.
Sny jsou zvláštní. Plní se lépe, než jsme si přáli. Jsou chytřejší než my. Jsou neposlušné a živé. Nejsou ani trochu kýčovité, a tak se nám možná nelíbí a rádi bychom je reklamovali. Naštěstí nevíme kde.
A tak zbývá, abych konečně pochopila to nejdůležitější: ani já už nejsem, co jsem bejvávala.
