Článek
Můj muž si myslí, že jsem krásná, a také to často říká. Vážím si toho, pořád mě to těší a vím, že to není žádná samozřejmost. Jenže! Postupem času jsem zjistila, že do jeho pojetí krásy se toho vejde zkrátka… opravdu hodně. Můj muž byl, abych tak řekla, body-positive a age-positive dřív, než to bylo cool. „Krásná“ je pro něj v podstatě každá žena. Což je výhoda, ale ne úplně vždycky.
Občas mě totiž, aniž si toho všimnu, vyfotí. Vybírá si k tomu okamžiky, kdy mi to podle jeho mínění strašně sluší, třeba když s mokrou hlavou vyjdu z koupelny nebo když spím nebo když píšu nebo když se ráno chystám jít venčit psa a přes pyžamo si vezmu kabát. A protože je spontánním mužem činu, moc se nerozmýšlí a fotky rovnou lifruje na sociální síť, odkud na mě potom vykoukne pravda ve své nejbrutálnější podobě. Někdy mi chvíli trvá, než mi dojde, že ta bytost s hranatým obličejem a druhou bradou, která brejlí do počítače nebo ta depresivní paní s povislými koutky nebo ta důchodkyně štrachající se zřejmě pro chodítko, ukryté mimo záběr, jsem já.
Díky těmhle momentkám přesně vím, jak vypadám, když si nedávám pozor, nezatáhnu břicho, neaktivuju tvářové svalstvo do společensky přijatelné grimasy. Jen si říkám, že možná to spolu se mnou nemusí vědět celý facebook. Ze strany mého muže ovšem nejde o žádnou zlomyslnost, ale o hold mojí kráse. „Vždyť ti to tam sluší!“ brání se, když po něm chci, aby fotku smazal, a já si říkám, jak tedy asi proboha vypadám, když mi to nesluší?! O tom, jak široká a vstřícná jsou jeho měřítka, ostatně svědčí i některé jeho komplimenty. „Když takhle našpulíš pusu, vypadáš přesně jako John Malkovich,“ řekl mi jednou a nechápal můj následný záchvat zuřivosti. John Malkovich je sice přitažlivý pán, ale přece jen, pořád je to… pán. Jindy mě poněkud lichotivěji přirovnal k Sigourney Weaver, bohužel ho to napadlo zrovna u jedné z nejdramatičtějších scén ve Vetřelci.
Svým způsobem svému muži závidím ten dětsky nevinný pohled, nezahnaný do úzkého koridoru kritérií krásy nastavených vyretušovanými fotkami na obálkách časopisů. Připomíná mi tříletého syna mé kamarádky, který jednou, když se s ním sprchovala po plavání v bazénu, k ní obdivně vzhlédl a řekl: „Maminko, ty máš tak dlooouhý prsa!“ Chtěla bych se umět dívat na svět podobně, bez věčně uštěpačného hlasu vnitřního kritika, obávám se ale, že v tomhle životě to asi nedokážu. Tak se na to aspoň dívám z té lepší stránky. Ať budu vypadat jakkoli příšerně, můj muž to nikdy nezjistí.
