Článek
Po mnoha a mnoha letech jsem si dala citronovou zmrzlinu a zaplavil mě nečekaně silný pocit déjà vu (nebo v tomhle případě spíš déjà goûté). Byla sladká, ale zároveň jiskřivě svěží a provokativně nakyslá a to všechno se pohupovalo na klidně bílých vlnách smetany.
V jednom oslnivém záblesku mi připomněla, jak chutnal začátek léta v době mého dětství: granulky žlutého Vitacitu rozpatlaného v dlani, vedro v autobuse do Libavského Údolí, kam jsme jezdili na plovárnu a lepili jsme se na koženková sedadla, nohy pleskající po vlhkých dlaždicích, křehké snítky rybízu, skvrnky stínů mihotající se na stránkách rozečtené knihy a rozškrábané štípance od komárů. Prázdniny se v tu chvíli zdály bezbřehé, ještě z nich skoro vůbec neubylo, zdálo se, že stát se může cokoli, a před námi se otevíral nekonečný prostor dobrodružství. Pak se prázdninové dny rozlily do širokého koryta jakéhosi bezčasí, kde člověk postupně zapomněl, co je za den v týdnu. To se samozřejmě rychle zvrtlo ve chvíli, kdy prázdniny dospěly do poloviny a s tím, jak se začaly krátit letní večery, se zdálo, že jich najednou strašně rychle ubývá.
Školní prázdniny se mě samozřejmě dávno netýkají a při práci na home office ani moc nerozlišuji mezi všedními dny a dovolenou, ale ty proměny tempa v plynutí letních dnů vnímám pořád. V prvních červencových dnech mám stále pocit, že začíná období nekonečného volna, velkých příslibů, nadějných vyhlídek. Tempo pracovních e-mailů výrazně poleví a místo nich začne chodit víc automatických odpovědí v nepřítomnosti. Nastává doba, kdy stihnu přečíst nastřádané knihy a promyslet si důležité věci, přerovnat si hlavní úběžníky svého života i oblečení ve skříni. Na všechno budu mít dost času, je přece léto.
Jenže pak je najednou začátek srpna, měsíce, který je takovou nedělí celého roku. Ještě pořád je sice léto, ale někde vzadu v hlavě občas kmitne drobná úzkost z toho, že brzy skončí, šéfové svolají odložené porady, termíny začnou znovu hořet, v papírnictvích se budou stát fronty a za chvíli bude po prázdninách. Samozřejmě, na ty důležité věci zas nedošlo, chaos ve skříni i v mé hlavě zůstává stejný jako kdykoli jindy.
Ale to jsem trochu předběhla. Protože právě teď je čas užívat si léto ještě skoro nenakousnuté, kochat se jeho zdánlivou nekonečností a dát si ještě jeden kopeček citronové.
