Očima padesátky: Můj comeback v bikinách

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

To neříkám já, ale Nora Ephron, slavná autorka scénářů k filmům Když Harry potkal Sally nebo Samotář v Seattlu (teď už jsou to, co se dá dělat, vlastně filmy pro pamětníky). A samozřejmě, ona dala tuhle radu k lepšímu už před lety, dávno předtím, než se po internetech rozneslo, že „every body is a bikini body“, tedy že bikiny sluší každému bez ohledu na postavu. Bylo to zkrátka ještě v těch starých časech, kdy ženy řešily, jestli si bikiny můžou dovolit, a módní časopisy přinášely už v dubnu návody na diety na zhubnutí do plavek.

Já jsem si tuhle její radu přečetla příliš, příliš pozdě, takže se teď můžu jen s lítostí ohlédnout za svým promarněným bezbikinovým životem. S dvoudílnými plavkami jsem nikdy nebyla moc velká kamarádka. I když jako holka jsem nějaké bikiny určitě vlastnila, důmyslně jsem se vyhýbala situacím, kdy bych v nich musela skutečně vyjít na pláž. Důvodem bylo moje břicho, které vzdorovalo všem nárazovým pokusům o pilates nebo ranní sedy lehy.

Spoustu času jsem trávila tím, že jsem se ze strany pozorovala v zrcadle, různě jsem ho zkoušela zatahovat a hrozila jsem se záhybu, který se na něm vytvořil, když jsem seděla. Připadalo mi, že se na moje břicho všichni dívají, a pokud ne, tak jen proto, že právě s hrůzou odvrátili zrak. Nějak mi nedocházelo, že i jiné ženy mají břicha. To moje zaměstnávalo celou mou pozornost. Z těch časů nemám ani jednu fotografii v plavkách, takže teď zpětně nemůžu říct, jak to s tím břichem opravdu bylo. Předpokládám, že vypadalo stejně jako tisíce jiných břich na každé pláži. Akorát bylo míň opálené.

V průběhu let jsem objevila dokonalé plavky, které můj problém s břichem částečně vyřešily. Byly tak na půl cesty k burkinám, černé a samozřejmě v celku. Ale až nedávno jsem učinila objev, který pro mě znamenal skutečnou změnu plavkového paradigmatu. Zjistila jsem totiž, že na pláži se na mě nikdo nekouká. (Snad kromě mého muže, který pořád ještě ohledně mých proporcí trpí láskyplnou slepotou.) Nikoho nezajímá, co mám na sobě, a nejspíš to tak bylo vždycky.

To zjištění bylo tak osvobozující, že jsem si na oslavu koupila bikiny. Pravda, byly to takové ty „lichotivé“ s vysokým pasem a nohavičkami, jejichž spodní díl připomíná malé šortky. Ale byly to po všech těch letech dvoudílné plavky! Už dávno mi nebylo dvacet šest ani třicet čtyři (promiň, Noro), ale bikinový comeback jsem si užila i tak. Nikoho jsem neohromila ani nepohoršila. Každý totiž řeší jenom své vlastní faldy na břiše.