Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kdysi dávno, v době, kdy jsem teprve čerstvě bydlela na koleji a stále ještě se tetelila vzrušením z toho, že jsem v Praze, jsem kocovinu vnímala jako něco dobrodružného, něco, čím se člověk může chlubit. Asi jako když moje spolužačka Markéta dostala na gymplu mononukleózu a každému pak vyprávěla, že je to nemoc z líbání.
Kocovina pro mě byla známkou, že dotyčný vede zajímavý bohémský život hodný mých tehdejších literárních idolů (Henry Miller, Francis Scott Fitzgerald, Jack Kerouac, Charles Bukowski) a má spoustu přátel. „Mám hroznou kocovinu,“ vytahovala jsem se, i když mě jen trochu pobolívala hlava, a kruhy pod očima jsem nosila jako vyznamenání za večírkové hrdinství. Na druhou stranu v tomto šťastném věku nevinnosti nebyl žádný problém navzdory kocovině vyrazit rovnou z večírku třeba na ranní hodinu tělocviku, jenom se při rozcvičce člověk nesměl moc prudce předklánět.
Nechám kocovinu proběhnout a vnímám ji jako vlídnou, i když ne úplně příjemnou, připomínku vlastních limitů.
O pár let později, když jsem nastoupila do pracovního procesu, se můj pohled na kocovinu zásadně změnil. V bledém přísvitu zářivek v open-space kancelářích se člověk postižený kocovinou neměl kam schovat, kroutil se za svým psacím stolem jako moučný červ nemilosrdně vytažený na světlo. Kocovina se stala něčím, co je potřeba skrývat, zejména na poradách a v přítomnosti šéfů, a co se musí přeprat úpornou snahou soustředit se na chlívky v excelové tabulce. Úleva se dala nalézt jenom v kuchyňce u automatu na chlazenou vodu.
S narozením dětí jsem se s kocovinami na pár let rozloučila úplně. „Už bych nemohla pařit jako dřív,“ ujišťovaly jsme se navzájem s kamarádkami, vrtěly hlavou nad vlastní mladickou nerozvážností a připadaly jsme si velmi moudré a zkušené.
Ale čas večírků a s ním i čas kocovin se samozřejmě zase vrátil. S přibývajícím věkem a opotřebováním organismu se staly poněkud úpornějšími. Dnes mi k přivolání zítřejší kocoviny a s ní spojené mozkové mlhy stačí třetí sklenička vína. Dávám si ji jen výjimečně, ale občas se mi to stane.
Postupně jsem pochopila, že úplně nejhorší na kocovině je, když se snažíte fungovat, jako byste ji neměli. Nejsnesitelnější je nechat ji proběhnout a vnímat ji jako vlídnou, i když ne úplně příjemnou připomínku vlastních limitů, nenápadné vybídnutí k dočasnému zpomalení životního tempa.
