Článek
S kamarádkami jsme tuhle probíraly takový zajímavý jev. Z našich mužských partnerů, kdysi svobodomyslných mladých mužů, se ve věku po čtyřicítce zhusta začali stávat typičtí boomeři (lidé narození v letech 1946-1964 v době tzv. baby boomu). Mají ve všem jasno a neváhají o tom poučit své okolí.
Balíček jejich názorů byl jednou provždy hotov a zapečetěn v heroických devadesátkách a jeho duchovními otci jsou Václav Klaus a Bruce Willis v bílém nátělníku. Jejich zásadní axiom zní: „Všechno máš ve svých rukou. Když se ti něco nedaří, tak se asi málo snažíš.“ K tomu se přidávají silácká moudra jako Zátopkův slogan „když nemůžeš, tak přidej“ nebo „co tě nezabije, to tě posílí“, což bylo údajně oblíbené heslo Miloše Formana.
Umění změnit názor je ten nejjistější protijed proti otravnému boomerství.
To má samozřejmě různé důsledky jak pro zmíněné muže, tak pro jejich okolí. Za prvé různé deprese, úzkosti a pocity vyhoření, které stoupenci řádu hardcore makání nemohou přiznat ani sami sobě, tlumí je alkoholem a navenek je projevují jen tím, že jsou nepříjemní, doma temně mlčí nebo naopak všechny peskují. Za druhé se dostávají do konfliktu s každým, kdo to má nastavené jinak. Na prvním místě samozřejmě s vlastními dorůstajícími potomky a jejich vrstevníky, kteří „jsou hrozně přecitlivělí, nic nevydrží a neumějí makat“. Ale hned v závěsu se šikují další nepřátelé: LGBT („nejsem homofob, ale…“), Romové („nejsem rasista, ale…“), cyklisté, feministky, elektroauta, „devadesát pohlaví“, konceptuální umělci, profesoři humanitních věd a samozřejmě „komunisti“, což je každý, kdo požaduje regulaci čehokoli.
Jaký si to uděláš…
My, dnešní padesátníci, jsme byli asi jediná generace, která byla v době svého dospívání nadšeně pravicová. Opravdu jsme věřili, že „jaký si to uděláš, takový to máš“. A některým z nás (čti: většinou chlapům) to zůstalo. Samozřejmě to neplatí stoprocentně, existuje spousta žen, které tváří v tvář většině neduhů současného světa zastávají názor, že „my jsme to taky musely vydržet a jenom nás to zocelilo“. Ale je jich, řekla bych, o dost míň než mužů.
Je to snad tím, že ženy jsou hodnější a citlivější? Ne, to si nemyslím. I když se pouštím na tenký led sociologicko-psychologické spekulace, řekla bych, že je to tím, že ženy jsou během života mnohem častěji nucené dívat se na svět z perspektivy někoho jiného. Přizpůsobit se. Tím si uchovávají plastičnost myšlení, která jim nedovolí tak pevně ustrnout v jediné názorové škatulce. Jednoduše řečeno, ženy umějí změnit názor, aniž by přitom měly pocit selhání. A umění změnit názor je ten nejjistější protijed proti otravnému boomerství.
