Kamaše, krepsilonky i spoďáry na každý den. Prádlo, které nosili děti a dospívající za socialismu

Punčocháče s vytahanými koleny, které řadě dětí plandaly přes chodidla. Vyráběly se ještě v bílé, růžové a bledě modré barvě. Ve školce je snad měly úplně všechny děti. Holčičky k nim oblékaly krátké zástěrky, kluci k nim zase nosili trička. „Když se podívám na fotky z mateřské školky, vypadáme tam všichni skoro stejně,“ směje se dnešní šedesátnice Věra Sýkorová z Karlových Varů a dodává, že typickým znakem pro všechny byla vytahaná kolena. Na druhou stranu, oděv to byl pohodlný. Jen někdy guma v pase příliš nedržela, a tak měla většina dětí kšandičky, které punčocháče držely v té správně poloze.

Zlo číslo jedna pak pro všechny malé holčičky představovaly punčošky z krepsilonu. Ty se sice nevytahovaly, takže k šatičkám a sukním byly mnohem vzhlednější, ale příšerně kousaly. „Nosila jsem červené, modré a béžové. Měly takový jemný vzorek. Navléknout se do nich bylo náročné, ale mnohem horší byl kousavý materiál. Sice pevně držely, ale to byla jejich jediná přednost. Nesnášela jsem je,“ vybavuje si Věra Sýkorová. Ke krepsilonkám se nosily šatové sukně – v 70. letech šité z koženky - a ručně pletené svetry. Kluci zase chodili v tesilkách. K zimním outfitům pak neodmyslitelně patřily pletené kamaše, které byly k dostání v různých barvách. Některé kousaly stejně jako punčošky z krepsilonu, jiné zase nedržely pořádně tvar. „Ale nosili jsme je všichni. Já měla červené a brácha měl tmavě modré,“ vybavuje si paní Věra.

Dnešní děti dost možná školní a domácí oblečení nerozdělují. V teplácích, které patří k módní vlně, chodí do školy, na hřiště a ty starší i na rande. Za socialismu byly tepláky na doma a na hřiště. „Pamatuju si, že po příchodu ze školy jsem se převlékla do domácího úboru – tepláků a trička. Věci do školy jsem doma nosit nesměla. Byly jen do školy,“ směje se pamětnice.

Silonky za 19 Kčs sice nebyly kvalitou nic moc, ale byly průhledné, což malým i dospívajícím slečnám imponovalo. „První silonky jsem dostala ve třetí třídě. Táta byl tehdy na služební cestě ve Francii a přivezl mi je. Byla jsem za hvězdu,“ vybavuje si Jana Jirásková a dodává, že na druhém stupni už byly silonky z Elite součástí jejího šatníku. „Nosila jsem k nim sukně a šaty. Měla jsem výhodu, protože babička uměla výborně šít.“

O funkčnosti tehdejšího spodního prádla se z dnešního pohledu příliš hovořit nedá. Šlo hlavně o to zahalit tělo a ochránit nositele před nastydnutím. Kluci nosili bílé nátělníky s velkým výstřihem, které doplnili plátěnými trenýrkami. Také v případě dívek se nosily spodní košilky. Nejedna maminka dohlédla na to, aby byly pěkně zastrkané v kalhotkách a nefoukalo ratolestem na záda. Spodní kalhotky svým střihem připomínaly modré dívčí trenýrky, které byly povinné na hodiny tělesné výchovy. Snad jen s tím rozdílem, že neměly na zadku kapsičku.

Osmdesátá léta pak přinesla do Československa jeden velký fenomén - takzvané týdenní kalhotky. K dostání byly jen v Tuzexu a vybaví si je snad každá žena, která v té době byla na světě. Bývaly v malé taštičce, naskládané pěkně vedle sebe, s obrázkem s anglickým nápisem jednotlivých dnů v týdnu. A logicky jich bylo sedm. „Legrace byla v tom, že v té době jsme neuměly téměř vůbec anglicky, takže jsme je možná úplně správně po dnech nenosily,“ uzavírá Věra Sýkorová.