O gejšách, gejšácích a stěhování nábytku zadarmo… aneb Jak je to s přátelstvím mezi mužem a ženou

Kapitolou sama pro sebe jsou single ženy i muži, kteří si libují, že se s nikým „nemusejí otravovat“, a otevřeně přiznávají, že už by si na nikoho nezvykli. V pořádku. Obě pohlaví se pak většinou lety a zkušeností vypracují k obrovské šikovnosti jak na typicky ženské, tak i na mužské práce. K šikovnosti, o které se může jen zdát manželkám „rozmazleným“ tím, že některé věci totálně vypouštějí a blbnoucí pojistky, myčky vydávající podezřelé zvuky nebo stávkující počítače jdou úplně mimo ně. Muži zase excelují ve vaření, žehlení a úklidu, že jim lecjaká baba nesahá po kotníky. Ale i ti nejsamostatnější ze samostatných někdy potřebují mužskou sílu či ženský pohled.

A tady se trochu láme chleba. Je rozdíl potřebovat jednorázově odtáhnout a odvézt starou pračku do sběru, přesunout nábytek před a po malování, pomoct při stěhování s taháním těžkých krabic. Zkrátka poprosit o výpomoc kamaráda za kafe, frťana nebo pokec u domácí bábovky. Anebo přizvat kámošku na poradu, co s cukrovím či jak na úklid po malování, případně se zeptat na názor, jak ona jako žena vidí brykule, které mu dělá bývalka s dětmi z prvního manželství. Výměnou za to jí nabídne svoji mužskou sílu třeba při tahání škatulí s knihami, když se stěhuje.

Někdy se to ale přeleje do „vyčůranosti“: když se prosba o pomoc stane normou, protože dotyčná či dotyčný sice „nesnáší chlapy“ nebo nemůže „ženské ani cítit“, ale zároveň se jim nechce utrácet za služby. Co by vyhazovali peníze za hodinového manžela, řemeslníka nebo paní na úklid, když si tyto částky můžou spořit a vesele si půjčit „kamarády“, kolegy z práce, manžely kamarádek, souseda… Všechno v duchu hesla „přátelství je někdy víc než láska a musíme si pomáhat“.

Když to vezmeme kolem a kolem, kamarádství mužů s ženami k dokonalosti dovedli Japonci. Taková gejša, západním světem mylně považovaná za prostitutku, byla kámoš k pohledání. Mimochodem, věděli jste, že ještě dřív, než se to stalo výlučně ženskou profesí, existovali „gejšáci“ muži?

Jenže pak se přišlo na to, že chodit v ryze pánské společnosti relaxovat opět zase jen mezi chlapy není to pravé ořechové. Protože v japonské kultuře bylo a je na prvním místě „zachovat si tvář“. Tedy držet dekorum, projevovat sílu, nebát se, necítit nejistotu, neprozrazovat, že něco nevím, a za všech okolností imitovat dominanci, třebaže by se dotyčný nejraději schoulil do klubíčka a tiše si pro sebe vzlykal. Sečteno a podtrženo: relaxace na houby. Nehledě na to, že pokud nebyl dotyčný Japonec homosexuálního ladění, koukat se zase jen na mužský ksicht, to není žádné potěšení.

S manželkou doma se spalo a rodila děti. Navíc se to často bralo tak, že čím méně je vzdělaná, tím lépe, protože kdo nic neví, je poslušnější, snáz se podřídí a je jednodušší si před ním hrát na génia. Chytrý muž asi nechtěl doma někoho vyloženě tupého, jen si taková bystrá dáma musela pořád dávat majzla, aby se neprojevila inteligentněji než on. Když viděla, že dělá blbost, musela mu svoje řešení předestřít jako JEHO báječný nápad, a ještě mu za něj zatleskat.

A v tom má asi kořeny možná pravdivé, ale zároveň nefér obviňování žen, že nehrají rovně, intrikují a pletichaří. Pokud po staletí smíte vlastní názor obalovat jedině do podlézavosti, protože jinak je zle, pak se z této osvědčené strategie k přežití ustupuje jen pomalu.

Gejša blbku hrát nemusela. Od ní se kromě umění zpěvu, tance, drnkání na hudební nástroj a foukání na bebí a poraněná ega očekávala i smělost, odvaha diskutovat a rovnocenně oponovat na jakékoliv téma. Před manželkou byla jediná povolená mužská emoce hněv. Před gejšou si mohl dotyčný muž dovolit projevit nejistotu, strach i neznalost. Muž s ní konzultoval i složité obchodní transakce nebo politická tajemství.

Samozřejmě se stávalo, že se muž do chytré, vzdělané a nedostupné gejši zamiloval. Pak ale bylo jen na ní, jestli tuhle tenkou lávku přejde a svolí být i jeho milenkou. Což logicky dynamiku vztahu prudce změnilo. Sepsali spolu smlouvu. Rozdíl od obyčejných lepších prostitutek spočíval v tom, že směla být společnicí jen jednoho muže, který hradil všechny její výdaje. Ovšem to, kdy si ho připustí k tělu, si zase určovala ona. Největším nepřítelem gejš byl ovšem čas. Muži chtěli chytré mládí, nikoliv moudré stáří. Co si gejša nevytřískala do třiceti či pětatřiceti, to neměla…

Vlastně jen poznání, že půvab žensko-mužských kamarádství stojí právě na tom, že jeden od druhého dostane to, co od kámošů stejného pohlaví ne. Jinou energii, jiné vnímání, jinou zkušenost… Jen bacha s tím sexem a rovnováhou v pomáhání! Americká komička Marlo Thomas k tomu vtipně podotýká: „Existují dva druhy lidí. Ti, kteří víc berou, a ti, již víc dávají. Odběratelé někdy lépe jedí, ale dárci vždycky lépe spí.“ Takže opravdoví kámoši by měli jíst i spát vždycky stejně kvalitně – a každý ve své posteli.

Fejeton Denisy Proškové: „Nejsem těhotná, ale jenom tlustá!“ aneb To se může stát jenom mně. Život píše trapasy