Nikdy nepřijdete včas? Podle vědců to může být nemoc

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Akademickou čtvrthodinku lze čas od času odpustit. Existují ale osoby, u kterých už je automatická a nemají problém prodloužit ji klidně i na hodinu. Nechají čekat své přátele, ale i zubaře nebo personalistu při pohovoru o práci. Jsou to nevychovaní a bezohlední sobci, nebo je k pozdním příchodům nutí jejich mozek?

Chronické opožďování nepatří mezi známé mentální poruchy, zřejmě k nim má ale dost blízko. Mohlo by pramenit ze stejné části mozku jako poruchy pozornosti a hyperaktivita. Častější jsou u pacientů s depresí, úzkostmi a nízkou mírou sebekontroly.

„Chronické opožďování může být v člověku hluboce zakořeněno. Je to chování podvědomé, mimo naši kontrolu, a proto je tak těžké se ho zbavit. Vyvolává ho řada důvodů, jako úzkost, roztržitost a další psychické stavy,“ vysvětlil Elior Moskowitz, psycholog pracující v oblasti duševního zdraví na Johns Hopkins University.

Dochvilnost je vlastnost, která se v naší společnosti velmi cení. I když čas měříme už od dob starých Egypťanů a Babyloňanů, jeho vnímání je stále hodně individuální. Zkuste si to sami. Bez použití hodinek si v duchu změřte jednu minutu. V různých vědeckých experimentech se přesně trefil jen málokdo, lidé se buď předcházeli, nebo opožďovali.

„V některých industrializovaných zemích je čas dokonce považován spíše za odhad než za exaktní vědu. Brazilci, Španělé a jihovýchodní Indové si například neváží dochvilnosti tak vysoko jako Švýcaři, Němci nebo Severoameričané a mají poměrně flexibilní představu o tom, co se považuje za ono ‚včas‘,“ popisuje ve své knize Never Be Late Again odbornice na time management Diana DeLonzor.

Tendencí chodit notoricky pozdě trpí výrazně více životní optimisté. Diana DeLonzor se domnívá, že skutečně věří tomu, že zvládnou všechny úkoly, které si předsevzali, i když jejich nabitý harmonogram působí nereálně. Je to dáno jejich pohledem na svět: pamatují si spíše své úspěchy, kdy početný výčet úkolů v časovém presu zvládli, naopak zpoždění a neúspěchy zapomínají, a tak se z nich nedokážou náležitě poučit.

Nepříjemný zlozvyk možná nelze zcela vymýtit, můžete na něm ale pracovat a pokusit se alespoň snížit skóre pozdních příchodů. Chcete-li se naučit chodit včas, budete na sobě muset pracovat. Co by mohlo pomoci?

Mějte vždy po ruce hodinky, ať máte přehled. Klidně si nastavte i budík, abyste vyrazili včas.

Nerozptylujte se televizí ani mobilem, snažte se před odchodem nepouštět do dalších drobných úkolů, díky kterým snadno zapomenete na čas.

Nechoďte načas, ale s desetiminutovým předstihem, budete mít rezervu pro nenadálé události.

Veďte si časový deník, ať víte, jak dlouho věci skutečně trvají. Změřte si třeba cestu do práce, není to jen dvacetiminutová jízda autobusem, ale dalších deset minut cesty ode dveří a ke dveřím, oblékání, obouvání, hledání klíčů…

Motivujte se odměnou. „Jedna žena slíbila svému partnerovi desetiminutovou masáž zad každý den, kdy se mu podařilo dorazit na večeři před devatenáctou hodinou,“ popisuje jednoduchý trik Diana DeLonzor.

Léčba šokem. Odnaučit se chodit pozdě může pomoci nepříjemný zážitek, do kterého vás tento zlozvyk dostane. Uletělo vám kvůli zpoždění letadlo na vysněnou dovolenou? Nepřišli jste včas na pohovor na vysněnou práci nebo dlouho domlouvané rande? Lítost vám může pomoci začít s otravnými pozdními příchody konečně něco dělat.

Funguje dítě jako alibi, když chodíte pozdě a jste nešika?