„Nevaříš, nepereš, neuklízíš.“ Co všechno dnes obnáší zůstat ženou (mužem) v domácnosti

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když nedávno Česká televize odvysílala dvojdílný film Dukla 61 režiséra Davida Ondříčka, šlo v něm především o návrat k polozapomenutému neštěstí v havířovském dole z července 1961. Mimo hlavní drama v něm ale diváci mohli nahlédnout na jeden tehdejší fenomén: rozdělení rolí mezi muže a ženy v hornické domácnosti.

Za tuhého socialismu, kdy se na každého nepracujícího pohlíželo jako na příživníka, prostě „havířské baby po svatbě nerobily“. Čím byla pro jiné nedostižná výsada vykoupena, se ve filmu objevilo také. Když se provalilo, že matka hlavního hrdiny v podání Marthy Issové tajně podstoupila v pátém neplánovaném těhotenství interrupci, propukla hádka s otcem dítěte (Marek Taclík). Ten se rozčílil, jak to mohla udělat, aniž se ho zeptala. Ona mu okamžitě vpálila do očí tajemství chodu rodiny se čtyřmi dětmi. „Ty po nich neuklízíš, nevaříš, nepereš, zadky jim neutíráš, úkoly s nimi nepíšeš. Ty si s nimi jenom hraješ! Nic nevíš!“

Psycholožka Jana Markvartová je přesvědčena, že dnes by byl podobný dialog spíše rarita. Oproti 60. letům minulého století se muži do výchovy dětí zapojují nesrovnatelně více. I když většinový model ještě není „půl na půl“, role mezi muži a ženami se srovnaly.

Podle psycholožky však nastal spíše opačný problém. Muže přestává lákat představa, že by sami měli zajistit rodinu ekonomicky. „Dnešní muži vyrostli jako synové zaměstnaných matek. Spíš jim připadá nenormální, když by se manželka chtěla zdržet doma déle,“ říká Jana Markvartová.

Častěji se mluví o tom, že ženy vypočítavě shání „živitele“. Ono to ale platí i opačně. Pro muže je velké ulehčení nebýt za ekonomický standard rodiny zodpovědný sám. Rodin mužů s nadstandardními příjmy, kteří naplňují tento „patriarchální model“, je ve společnosti mnohem méně, než se zdá.

Viditelnou výjimkou bývají manželky umělců nebo špičkových profesionálních sportovců, kteří se prosadili v zahraničí - ale třeba i exponovaných lékařů, jako je například spolužačka z lékařské fakulty a později manželka slavného českého plastického chirurga Bohdana Pomahače, která svůj lékařský diplom obětovala rodině.

Maminky v pozici celoživotní ženy v domácnosti tak, jak ji zažil třeba herec a moderátor Marek Eben, jsou spíše raritou. Jednu z nich měla dnes čtyřicetiletá Helena, dcera vědce. Oceňuje pohodové dětství, ale sama by matku nikdy napodobit nechtěla. „Být jako ona? Ani omylem,“ vysvětluje. „Nešlo jen o úklid nebo vaření, finanční závislost. V tom ji táta nikdy nedeptal. Ale padaly na ni ty nejodpornější, nejhnusnější záležitosti, kterým se každý člen rodiny širokým obloukem vyhýbal. Mluvím o vyřizování věcí na úřadech, shánění řemeslníků. To ona stála fronty na poště, vyřizovala veškeré reklamace. Když byla babička nemocná, byla to zase máma, kdo měl na triku veškerou komunikaci s doktory, doprovod k lékařům a nakonec i veškerou agendu kolem jejího pohřbu. To se to tátovi budovala image muže, který zásadně nesnáší úřady a netvůrčí činnost, jak s oblibou prezentoval.“

Ženy, které zůstávají doma, pociťují nedostatek sociálních kontaktů. Už citovaná Helena pozorovala, jak se její matce, která nechodila do zaměstnání, velmi zúžil počet kamarádek. „Vedla jiný životní styl. Když si její přítelkyně ulevovaly, jak jsou urvané z práce a k tomu rodina, koukaly se na moji mámu trochu s despektem, z čeho ona může být unavená, když si je celý den doma. Přitom se do večera nezastavila.“

Helena si dlouho myslela, že má prostě mámu bez ambicí. „Jednou, když už jsem měla vlastní rodinu, jsem se vrátila rozčílená z nějakého úředního vyřizování a řekla jsem jí, jakou měla kliku, že ji to bavilo.“ Matčina odpověď Helenu překvapila: „Koukla na mě a řekla: Já to nesnáším, ale někdo to dělat musí.“

Žen v domácnosti se totiž na jejich sny a pocity málokdo ptá, dokud se něco „nepodělá“ a nepřestanou fungovat.

Čeští muži nechávají většinou domácnost na ženách. Ty mají druhou směnu, zatímco pánové padnou na kanape